Deník z cest: O neřestech a zkušenostech z cizích domácností
Na cestách jsme poznali spoustu lidí i spoustu domácností. Každých 14 dní jsme se museli přizpůsobit nový pravidlům, zvyknout si na nové lidí i prostředí, někdy i na nový jazyk. Bylo to překvapivě nelehké i inspirativní.
Ani si neumíte představit, kolikrát jsme si na cestách uvědomila, že už asi nejsem nejmladší (31). Moje schopnost přizpůsobit se s věkem totiž značně utrpěla. Všechno dost komplikuje i to, že mám vlastní názor a za sebou nějaké zkušenosti. O tom, jak jsem si tříbila trpělivost, jsem psala například tady.
Naši první hostitelé nás nechali vyspat, jak dlouho jsme chtěli, což bylo strašně prima. Horší to bylo s pravidelností jídla. Na rozdíl od alpských pastevců Johanny a Thomase jsme do sebe ráno hodili aspoň chleba s marmeládou, jablko a čaj. Oni dva si dali každý po třech cigaretách, dvou řádcích čokolády a dvou kafích. K dalšímu jídlu jsme se dostali až kolem sedmé večer a zpravidla se podávalo barbecue. Grilovačka na alpské samotě vysoko v horách byla paráda. Ale můj žaludek, zvyklý na pravidelné obědy s kolegy z redakce, zeleninu a ovoce, si to rozhodně neužíval.
Doslova děsivé byly první dny u Andrey a Martina. V
