Jenom zlaté české ručičky v dobách krize nestačí. Co Němci na českém managementu pandemie nikdy nepochopí
Komentář Pavla Poláka: Způsob, jak se Česko vypořádává s koronavirovou krizí, zvýrazňuje styl českého vládnutí. Je to improvizace za pochodu a donebevolající až trestuhodná neschopnost plánovat. Na to první jsme jako národ hrdí, to druhé jsme zvyklí tolerovat. Což je dost zásadní chyba, protože v krizových dobách je samozřejmě zapotřebí obojí: plán a improvizace. Přesně v tomto pořadí. Česká záliba v improvizaci je zvrácená, v době pandemie navíc i životu nebezpečná.
Slýchával jsem v minulých letech v Německu dost příkladů, které vyzdvihovaly to, v čem jsou Češi dobří. Dokážou si totiž poradit i bez návodu. Jsou to ony pověstné „zlaté české ručičky“. Nedávno mi vysvětloval majitel menší stavební firmy v bavorském pohraničí, že zaměstnává raději Čechy než místní. „Když se rozbije nějaký přístroj, Němec přestane pracovat, protože nemá čím. Zato Václav si vezme nářadí a do hodiny ho opraví.“
Není to nic jiného než schopnost improvizace, ve které se Češi zhusta procvičovali v dobách socialistického nedostatku. Je to kutilská vynalézavost, se kterou český člověk umí hledat cesty tam, kde zdánlivě žádné nejsou. Že jsou Češi na své zlaté ručičky pyšní, má pochopitelně své opodstatnění. Udělat často z ničeho něco je skutečně obdivuhodné. Ale s tou hrdostí by se to nemělo přehánět, protože improvizovat se má až ve chvíli, kdy už nic jiného nezbývá.
V Lipsku mi před několika lety vyprávěl přední dětský kardiochirurg Martin Kostelka, jaký je rozdíl mezi německým a českým chirurgem. Ten německý
