Nadšený Trump po nemoci znovu na pódiu: „Nejradši bych vás všechny zulíbal!“
Trump je jejich rocková hvězda a na jeho předvolební mítinky chodí tak jako jiní na koncerty oblíbených zpěváků. Povyrazit si, pobavit se, ukázat svoji oddanost Trumpovi ostatním bez rizika, že budou vysmíváni. O to, co prezident říká, tam jde až v druhé řadě, popisuje Jana Ciglerová v reportáži z prezidentova vystoupení na Floridě.
Kdo sleduje vystoupení Donalda Trumpa v televizi před jeho fanoušky, nevidí jednu věc: kolik lidí na místě vůbec neposlouchá, co prezident říká. Na letišti v malém floridském městě Sandford u Orlanda, kam prezident přiletěl vůbec poprvé po nemoci vystoupit na veřejnosti, to bylo dobře patrné.
Tři hodiny na něj čekali v plném slunci a téměř třiceti stupních. Jásali pokaždé, když někdo z předskokanů zmínil jeho jméno. Výskali, když dosedlo jeho letadlo, a mohli zešílet, když vystoupil na schůdcích. Zbožňují ho opravdu intenzivně.
Ale mnozí z nich si pak ani nevšimli, že vstoupil na pódium. Na místě byla pouze tribuna, ale žádná velká obrazovka, jakou měli lidé před branami areálu. A ozvučení bylo slabé, takže chvílemi bylo slyšet jen chrčení. Málokomu to ale vadilo.
Lidé tam stáli dál, povídali si, fotili se a když ti, co byli pódiu blízko, začali tleskat, tleskali taky. Co na tom, že vůbec nevěděli čemu.
Cestovala jsem čtyři hodiny autem, abych na Trumpovo shromáždění do Sanfordu dorazila, a přijela pozdě. „Pro novináře už jsme uzavření, musíte jít hlavním vchodem,“ odmítl mě pán u vchodu. To se ale později ukázalo jako velká výhoda.
Mohla jsem totiž na rozdíl od novinářů za ohradou, kde měli k dispozici stoly, židle a elektřinu, chodit mezi lidmi. Co řekne prezident, se víceméně dalo odhadnout dopředu (byť opět překvapil). Co si ale myslí jeho voliči?
Předně nemají rádi novináře, takže jsem jim musela vysvětlovat, že jsem z Evropy a přijela jsem sem, abych tohle ohromné hnutí viděla na vlastní oči.
Nebojíte se, že se tu nakazíte?
„Nebojím. Vždyť na to neumřu. Prezident taky neumřel,“ říká mi mladá žena v „celoamerických“ šatech. Jmenuje se Yolanda a pracuje jako učitelka ve školce. Přijela se svojí tetou z Orlanda, která je na vozíku, a ta se navzdory svému věku – bude jí brzy 77 let – koronaviru taky nebojí. „Víte, já věřím v Boha. A Bůh rozhodne, co je pro mě správné. Když ho dostanu, tak ho dostanu,“ vysvětluje mi teta Maricia.
„Vy novináři máte roušky,“ říká z pódia směrem k médiím kongresman Matt Gaetz, jeden z prezidentových předskokanů. Lidé začnou bučet. „A to je v pořádku,“ dodává. „Ale slibte mi, že v den voleb si je sundáte, abychom viděli vaše výrazy, když prezident zase vyhraje!“ volá a lidé burácejí smíchy a dívají se souhlasně jeden na druhého.
Je vidět, že tu lidé jsou opravdu rádi. Vtipkují jeden s druhým, pohupují se do rytmů starých rockových odrhovaček, nadšeně se zdraví, když potkají známé z nedalekého Orlanda.
V Orlandu žije velká portorikánská menšina, která se tam stěhuje po devastujících hurikánech, poslední velká vlna přistěhovalců z tohoto amerického teritoria v Karibiku nastala po hurikánu Maria. Je to ale zároveň město zcela závislé na zábavním průmyslu, a ten je kvůli koronaviru prakticky zastavený. Hodně lidí tak přišlo o práci – jen společnost Disney propustila na začátku října 28 tisíc lidí.
Když zazní hymna nebo začne zpěvačka na pódiu předříkávat slib alianci, všichni se zastaví, dají si ruku na srdce a skloní hlavu.
Skoro každý z vystupujících zmíní slovo „ubohý“, deplorable. To v roce 2016 pronesla na adresu Trumpových fanoušků Hillary Clintonová, když řekla, že polovina z nich „patří do skupiny ubohých, kvůli rasistickým, sexistickým, homofobním, xenofobním a islamofobním názorům“. Je znát, že je to tehdy zranilo a dodnes jí to nemůžou zapomenout, což Trump a jeho tým posiluje.
„Demokrati si o nás myslí, že jsme hloupí,“ říká John, který přijel s manželkou Silvií a sousedkou Cindy z nedaleké Deltony. „Ale my nejsme hloupí. To oni jsou hloupí. Vůbec nevědí, co se mezi lidmi děje.“
Na rozdíl od syna Dona, který včera dorazil na své vystoupení s hodinovým zpožděním, přilétá prezident na místo o deset minut dřív. Jako by se nemohl dočkat. Extáze lidí nebere konce a prezident nezklame.
„Je skvělé být ve svém domovském státě Florida,“ zdraví je prezident, který si kvůli newyorským soudům a daním přesunul na Floridu své trvalé bydliště.
„Milujeme vás!“ vítají ho jeho voliči a přidávají obligátní „Další čtyři roky! Four more years!“
„Prožili jsme toho spolu hodně a jsme na tom mnohem líp než v roce 2016. Vyhrajeme ještě výrazněji než před čtyřmi lety,“ slibuje prezident a jeho hlas se místy dostává do hlubokého ryčícího tónu. Působí nabuzeně a tento dojem ještě posílí vzápětí, když zatančí a pronese větu, která by se někoho mohla dotknout – patrně však ne tady.
„Cítím se tak silný! Nejradši bych šel mezi vás a každého v hledišti políbil!“ pronáší radostně a pak rychle dodá: „Políbil bych muže, políbil bych ty krásné ženy! Políbil bych každého. Nejradši bych vám dal velký, mohutný polibek.“
Letmým pohledem na extatické lidi kolem sebe mohu s pravděpodobností hraničící s jistotou říct, že většina z nich by se i nechala.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.