Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Psychedelie, underground i horor aneb Přehlídka loutkového divadla pro dospělé – ve dvoře

Inscenace Myslivecká sága. Foto: Alfred ve dvoře
Inscenace Myslivecká sága. Foto: Alfred ve dvoře

Koncem září proběhl v holešovickém Alfredu ve dvoře festival loutkového divadla pro dospělé. Akce s komplikovaným oficiálním názvem „Přehlídka loutkového divadla pro dospělé – psychedelie, underground i horor 2020“ sice zůstala poněkud stranou pozornosti, k vidění tu však byla představení vskutku nevšední. Pravý poklad nejen pro fajnšmekry a milovníky hemžení v méně probádaných krajinách divadelního dění, ale i pro všechny otevřenější diváky.

Vlastně to ani nebyl festival v pravém slova smyslu. V týdnu od 21. do 25. září se tu zkrátka každý večer představil jeden soubor. Zdánlivě okrajová akce však byla významnější, než by se mohlo zdát na první pohled. Prezentovali se tu totiž tvůrci, kteří se záviděníhodnou samozřejmostí prokazují, jak široké jsou hranice loutkového divadla. Tedy žánru, který je sice v Česku populární, má dlouhou a pevnou tradici – ale přesto je často mylně chápán jako pouhá dětská zábava, ze které rozumný divák časem vyroste.

Inscenace, která možná ani neexistovala

Festival zahájila domácí Handa Gote Safírovou hlavou. To je kousek typu ponorná řeka; čas od času se nečekaně objeví a pak na dlouhou dobu (měřenou spíše na roky než měsíce) zmizí. Podobně tajemný je i obsah: Tomáš Procházka a Pavel Kopřiva přesvědčují diváky, že jde o rekonstrukci loutkové inscenace, kterou někdy v polovině devadesátých let jednou jedinkrát – údajně – zahráli pro pár dětí a kamarádů ve venkovském domě, který později vyhořel.

Vše začne přibližně dvacetiminutovým „dokumentárním“ filmem, v němž se na přeskáčku skládají rozmazané záběry z představení a nejisté vzpomínky svědků. Načež oba pánové celé představení znovu odehrají. Jak velká je míra mystifikace, není úplně zřejmé a není nutné nad tím příliš bádat. Podstatná je poetika radostného nesmyslu, servírovaného s vědecky či dokumentaristicky vážnou tváří.

Z trochu jiného úhlu pohledu lze Safírovou hlavu brát tak trochu jako „Handa Gote light“: surreálná setkání objektů, které k sobě na první pohled nepatří, podivné dějové zkraty, tematizovaná záliba v absurdní komplikovanosti. (Proč něco dělat jednoduše, když si na to můžeme vzít krajně nepraktickou mechanickou ruku?)

Performeři skládají jeden podivný výjev za druhým do směsice záměrně beztvaré a bezcílné, přitom však velmi veselé. Poetika omšelých loutek použitých mimo své původní určení (bez jakéhokoli vysvětlení se objeví třeba Spejbl a Hurvínek představující obtížné mouchy), záliba v mechanických hračkách, okázalé ignorování jednotného měřítka nebo zásahy vodičů do akce trochu připomínají Buchty a loutky. Jistě nikoli náhodou, Tomáš Procházka s uznávanými frontmany tohoto přístupu dlouhá léta hrál.

Součástí představení je spousta groteskních výstupů, třeba souboj pocestného s muchomůrkou a šiškami nebo erotické

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější