Senát není pouhou hrází proti Babišovi či Zemanovi, ale především měřítkem české demokracie
Komentář Jiřího Pehe: Právě skončené volby do jedné třetiny Senátu jsou a ještě nějakou dobu budou námětem četných analýz rozebírajících výsledky jednotlivých stran, sdružení i individuálních kandidátů a jejich dopad na vývoj české politické scény. Volby jsou ale také příležitostí zamyslet se nad rolí Senátu v ústavním systému i nad jeho významem pro stabilitu české demokracie. A připomenout, že ten český je v rámci Visegrádu unikum.
Někteří nejvyšší představitelé státu, včetně prezidenta a premiéra, opakovaně zpochybňují jak legitimitu Senátu, tak samotný smysl jeho existence. Poukazují na to, že Senát je dlouhodobě u veřejnosti málo populární, což podtrhuje i tradičně nízká účast voličů ve volbách do horní komory parlamentu. Senát je podle prezidenta jen odkladištěm vysloužilých nebo neúspěšných politiků, většinu jeho rozhodnutí navíc může Sněmovna stejně přehlasovat.
Předsudky, kterými mnozí vůči Senátu trpí, mají přitom na svědomí právě politici, jako je současný prezident nebo jeho předchůdce Václav Klaus. Místo aby veřejnosti vysvětlovali, proč byla existence horní komory parlamentu zakotvena v ústavě České republiky a jaký je jeho smysl v českém ústavním systému, opakovaně se pokoušejí jeho roli zpochybňovat – především kvůli vlastním mocenským zájmům.
Tím ovšem nepřímo podtrhují jeho význam: existence Senátu by jim jistě nevadila, kdyby reálně nehrál roli, kterou tvůrci ústavy zamýšleli. Tedy
