Deník N

Raketa, která se netrefila do Měsíce. Jak se vyvíjel sen o dobývání vesmíru

Replika Luny 1 na stálé moskevské výstavě VDNCH. Foto: Alexander Moklecov, RIA Novosti
Replika Luny 1 na stálé moskevské výstavě VDNCH. Foto: Alexander Moklecov, RIA Novosti
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Před šedesáti lety, 2. ledna 1959, odstartovala z utajeného kazašského kosmodromu Tjuratam první umělá družice Slunce. Tou se Luna 1 stala nedopatřením, určen jí byl jiný úkol. Její mise se tak dá pokládat za úspěch i neúspěch současně, což lze vlastně říci o celém sovětském kosmickém programu.

Když Sergeje Koroljova v červnu 1944 po sedmi letech podmínečně propustili z gulagu, bylo mu třicet sedm. Za sebou měl křivdu nespravedlivého uvěznění a řadu extrémních zkušeností – od dotyku smrti vyčerpáním na Kolymě po tvůrčí práci v šarašce, pohodlnějším vězení pro technickou inteligenci, kde se spolu s dalšími špičkovými inženýry zabýval vojenským výzkumem. Před sebou měl nejasnou budoucnost.

O rok později však již v trofejním autě a s hodností podplukovníka jezdil hazardní rychlostí po německých dálnicích. Doháněl zameškaný kus života, ale ke spěchu měl i prozaičtější důvody. Stalin ho osobně pověřil úkolem vyvinout repliku německé balistické střely V-2, která byla jedinou víceméně úspěšnou „tajnou zbraní třetí říše“.

Bez těch správných Němců

Sověti zaostali při získávání cenné válečné kořisti – německých raketových specialistů. Američané byli rychlejší a včas zajali Wernhera von Brauna a několik jeho důležitých spolupracovníků. Na SSSR zbylo sice hodně německých inženýrů, avšak většinou ti druhořadí. „Nesebrali jsme ty správné Němce,“ konstatoval koncem roku 1945 generál Gajdukov, který v Rudé armádě tehdy velel raketové technice.

O to víc se museli snažit Sověti sami – a především Koroljov. První sovětská V-2, označená jako R-1, odstartovala ze základny Kapustin Jar v říjnu 1947. Úspěšně. Sergej Koroljov během její přípravy pochopil, že dokáže postavit lepší raketu, dokonce mnohem lepší. Takovou, která by dokázala vynést náklad do vesmíru. Nevypadalo to však, že by si jeho vlast, zchudlá válkou a zatížená novým zbrojením, něco takového mohla a chtěla dovolit. Testy nových raket navíc neprobíhaly vždy úspěšně a Koroljov pracoval pod neustálou hrozbou návratu do gulagu.

Situaci změnila jednak Stalinova smrt, jednak vodíková bomba. Byla těžší než jaderné hlavice a vyžadovala silnější nosič. Koroljovův tým tak získal nejen svolení, ale přímo rozkaz vyvinout raketu, jejíž parametry by byly dostatečné i pro vesmírný let. Jmenovala se R-7

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Vesmírné lety

V tomto okamžiku nejčtenější