Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jsme na tom stejně jako Itálie na jaře. Jen nám to dojde až za dva týdny

Konec legrace, zpátky do ochranných obleků. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Konec legrace, zpátky do ochranných obleků. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Petra Koubského: Covid se v Česku vymkl z kontroly. Jsme v podobné situaci jako severní Itálie na jaře, jen si to ještě neuvědomujeme. Naplno to většině z nás dojde nejpozději do čtrnácti dnů.

Ty asi potřebuješ, abych nemluvil sprostě, řekl jsem ve středečním podcastu Studia N na otázku kolegy Filipa Titlbacha, co znamená 4457 pozitivně testovaných za jeden den. Nebyl to předem připravený vtip, vyhrkl jsem to spontánně. Doba vtipkování prozatím skončila, jde do tuhého. Ostatně 4457 je historie; den poté už to bylo 5335 a v pátek dokonce 8618.

Na jaře jsme sledovali zprávy ze severní Itálie, později z Velké Británie, Španělska a dalších zemí, kde epidemie nabyla velmi vážných rozměrů. Vyslechli jsme svědectví zcela vyčerpaných lékařů, příběhy o drastickém rozhodování, koho zachránit a koho ne, protože na všechny se dostat nemůže. Běžnou reakcí byl kromě úleku a soucitu také údiv: jak je tohle možné, jak k tomu může dojít v bohatých evropských zemích v jednadvacátém století?

V těchto dnech se děje totéž u nás, a převládající reakcí je pořád týž údiv, pokud ne vysloveně popírání reality. Česká republika má nejvyšší denní přírůstky pozitivně testovaných v celé Evropské unii, předběhli jsme daleko lidnatější země. Co víc, jsou dobré důvody věřit, že oficiální čísla nepostihují celou realitu, že situace je ještě horší. Pak se nedivte, že se člověku dere na rty ráznější výraz než – řekněme – „na pováženou“.

Jsme si vědomi vážnosti zhoršující se situace s epidemií koronaviru a naší absolutní prioritou je přinášet spolehlivé a ověřené informace. Většina obsahu o covidu je k dispozici zdarma v části Minuta po minutě nebo v podcastech Studia N. Rozhodli jsme se také odemykat vybrané články o koronaviru. Budeme rádi, když naši práci podpoříte předplatným, abychom vám mohli dlouhodobě poskytovat kvalitní informační servis.

Žádná velká věda

Covidu teď přibývá všude v Evropě. Hlavním důvodem je začátek školního roku. Lidé se po návratu z prázdnin setkávají více a častěji než v létě, vlaky a autobusy jsou opět plné. Děti a mládež roznášejí nákazu, která se u nich samotných často vůbec neprojeví.

Tohle všechno bylo známo předem a nebyla k tomu ani zapotřebí příliš bystrá mysl. Základní mechanika epidemie je prostá a na jaře se s ní seznámil celý národ. Přesto vláda zavedla první ochranná opatření až 18. září, tedy na konci třetího týdne školního roku.

Ty tři týdny bohatě stačily k nastartování nové exponenciály. Na jaře se málem přihodilo totéž, ale tehdy přišly přísné „zákazy všeho“ včas. Tentokrát ne. Důvod je podle všeho spíš politický než epidemiologický: nenaštvat lidi a neublížit ekonomice ještě víc, než se už stalo. Můžeme teď diskutovat, zda „ti nahoře“ (reálně hlavně premiér, který si v srpnu a září vždy prosadil svou, často až trapně viditelně) opravdu věřili, že jim tohle riziko vyjde, nebo zda jim to prostě bylo jedno. Můžeme, ale je to ztráta času, máme jiné starosti.

Nejužším místem je teď trasování kontaktů. Hygienici pracují do úpadu, ale nestíhají a stíhat nemohou. Nemají dost lidí. Nemají dost počítačů a telefonů. (To je známo od jara, vláda nehnula prstem. Až teď, uprostřed průšvihu, nikoli před ním.) Mají své rigidní postupy, důkladné, ale zdlouhavé; výtečně se hodí pro žloutenku nebo syfilis, nikoli pro masově rozšířenou nemoc šířící se vzduchem a letmým osobním kontaktem. (Tohle zas oni sami vědí od jara, nic nezměnili.)

Pomoci by mohla mobilní aplikace eRouška, ale zatím je to spíš skořápka bez obsahu. Pomoci by mohly formuláře pro „sebetrasování“. Pomoc nabídli někteří provozovatelé komerčních call center. Všechno to má smysl, ale do značné míry teď půjde o snahu dostat vymačkanou pastu zpátky do tuby. Hlavní škoda – rozjezd exponenciálního šíření – se už stala.

V Česku teď (8. 10. odpoledne) máme asi 45 000 známých aktivních případů covidu. Denně na něj umírá dvacet až třicet lidí, což je už hodně: v dlouhodobém průměru u nás umírá asi 300 lidí denně, což znamená, že buď se na tomto počtu dnes covid podílí až deseti procenty, anebo že významně vychyluje počet úmrtí nad průměr. Která z obou možností platí, to se dozvíme s několikatýdenním zpožděním z dat Českého statistického úřadu.

Covid zabíjí pomalu

Jednu věc vyjasnily poslední dny snad již definitivně: covid není chřipka. Když se nakazíte, čeká vás, obrazně řečeno, jízda po dráze s několika výhybkami. S pravděpodobností kolem čtyřiceti procent vám nebude vůbec nic. Asi padesát procent lidí prodělá lehké onemocnění dýchacích cest, dost možná se ztrátou chutí a čichu. Zbylým deseti procentům bude zle, mnohem hůř než při obyčejné chřipce. (Jak známo, sázky nejsou rozloženy rovnoměrně; starší a nemocní jsou vystaveni mnohem většímu riziku.)

Trochu méně než polovina z těchto deseti procent bude muset do nemocnice. Trochu méně než polovina hospitalizovaných bude aspoň na nějakou dobu potřebovat připojení na přístroje. A asi polovina těchto nejvážnějších případů zemře. To odpovídá (všechna ta čísla jsou přibližná) smrtnosti kolem jednoho procenta. Tady a teď: v Česku na začátku října 2020. (Onemocnění dosud prodělalo či prodělává 95 000 lidí, zemřelo 829.) Takový výsledek je pořád ještě velice příznivý, ale může být hůř a téměř určitě bude. Proč?

První důvod je statistický: podzimní vlna se teprve rozjela a ještě bude chvíli trvat, než zemřou ti, kteří se už neodvratně touto cestou vydali. Covid většinou nezabíjí rychle, vypořádává se s vámi několik týdnů, během nichž může několikrát dát falešný pocit naděje. Střízlivý výpočet říká, že tento efekt sám o sobě zvedne u nás smrtnost na dvojnásobek – a na víc, pokud se nárůst počtu nemocných co nejdříve nezpomalí. Tento fakt se nedá ničím změnit, protože se už vlastně stal, jen ho ještě nevidíme.

Skvělé zdravotnictví před zhroucením

Druhý důvod je vážnější. Na první pohled se zdá, že zdravotnictví disponující zhruba padesáti tisíci lůžek pro akutní péči – nadto zdravotnictví, které většinou funguje velice dobře a poskytuje výtečnou péči – nemůže současných 1500 hospitalizací s covidem (z toho 350 v intenzivní péči) příliš rozházet. Jenže může, a to z více důvodů. Stojí za to probrat je všechny.

Především, těch 50 000 postelí samozřejmě není prázdných, využito jich bývá 50 až 90 % podle oddělení a regionu. Kritickým ukazatelem je obsazenost JIP a dalších lůžek intenzivní péče, o čemž je veřejnosti k dispozici dobrý přehled díky službě Hlídač státu.

Mimochodem, na obsazenosti akutních nemocničních lůžek – o ty jde především – má významný podíl nedostatek lůžek následné péče a malá kapacita sociálních služeb. Jednoduše řečeno, jsou lidé, téměř výhradně senioři, kterým v podstatě nic není, ale zůstávají v nemocnici proto, že nemají kam jít, nemá se o ně kdo starat a sami to nezvládnou. Týká se to i mnoha rekonvalescentů po covidu. Před nemocí se o sebe dovedli jakžtakž postarat, teď to nejde. Toto je také jeden z dlouhodobě neřešených problémů českého zdravotního a sociálního systému, zametený pod koberec.

Za druhé, platí týž statistický argument jako výše: vlna jede. Procento vážných případů je zhruba konstantní, takže potřeba hospitalizace bude růst stejnou rychlostí, jako roste celkový počet pozitivních, jen s časovým zpožděním. I kdyby teď nějaká vyšší moc srazila počet nových případů na nulu, nároky na nemocnice budou setrvačností růst ještě nejméně dva týdny.

Zatím šlo jen o matematické samozřejmosti, teď přejděme k reálné situaci ve zdravotnictví. Úzkým místem není ani počet volných lůžek, ani plicních ventilátorů, ale personál. České zdravotnictví má dlouhodobý nedostatek lékařů a hlavně sester. (Vláda nehnula prstem, což platí jak pro současnou, tak pro předešlé.) K tomu, aby byli permanentně na zhroucení, nepotřebují čeští zdravotníci žádnou epidemii. Mají nucené přesčasy, dlouhé služby, jedna sestra obsluhuje více lůžek, než se vůbec dá rozumně zvládnout, a tak dále.

Do této třaskavé směsi teď přidejte covid. Víc práce, mnohem rizikovější podmínky. Infikované pacienty je nutné držet stranou od neinfikovaných i v případě, že jejich primární problém je jiný než covid (třeba zlomená noha nebo slepé střevo). Není možné, aby lékař či sestra volně přecházeli od jedné skupiny pacientů k druhé. Všude se rozlišují „covid lůžka“ a „NEcovid lůžka“. Byl by to organizační problém i pro nemocnici, která má nadbytek volného místa a personálu. Taková u nás ale není.

Zdravotníci jsou vystaveni riziku nákazy. Když k tomu přičtete vyčerpání z dlouhých směn, jde jim o život – v Itálii a Velké Británii také umírali lékaři a sestry, ač byli jinak zdraví a mladí. (Na koronavirových jednotkách budou bezpochyby pracovat i nakažení zdravotníci, dokud nebudou jejich příznaky příliš vážné.) Když bude na pracovišti zdravotníků méně, protože někteří onemocní, budou v karanténě (anebo doma s malými dětmi, až se zavřou školy a školky, protože to se stane), vzroste tlak na ty zbylé. JIP a další přístrojové vybavení vyžadují speciální kvalifikaci. Plicní ventilátor nemůže obsluhovat nezacvičená sestra, tím méně dobrovolník z ulice. Budou vznikat „malé exponenciály“: od jednoho nakaženého zdravotníka chytí covid pět dalších, od každého z nich dalších pět. Taková malá exponenciála dokáže během několika dnů zavřít okresní nemocnici.

„Kolaps zdravotnictví“ je matoucí termín. České zdravotnictví se nezhroutí jako celek. Ale bude stále méně schopno starat se o méně naléhavé případy. Stále více bude řešit jen covid a akutní stavy, na víc nebude mít kapacitu (přestože v nemocnicích možná v tutéž chvíli bude hodně volných postelí).

Z toho důvodu pár set lidí brzy zemře v důsledku potíží nesouvisejících s covidem, a pár tisíc, možná desítek tisíc, se nedožije tolika let, kolika by mohlo; anebo se jich dožije, ale v horším stavu, než by bylo nutné. Tomuhle se ovšem předejít nedalo, rozhodně ne během letošního léta, je to vleklý problém. Jen si ho teď předvedeme hodně názorně.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Mnoho možností nezbývá

Takto lze tedy popsat, kde se nyní nacházíme. Přiléhavý název toho místa či stavu ať si každý vybere sám, zhruba se asi shodneme.

Jelikož jde o dosti věrnou obdobu situace, kterou některé jiné země již prošly, je také zřejmé, kudy vede cesta ven. Některé západoevropské země na jaře nasadily tak přísná opatření, jaká my jsme na jaře nepoznali: zákaz vzdálit se z domova na více než několik set metrů, zákaz vnitrostátního cestování, úplná izolace nejrizikovějších oblastí.

Nevíme a nedozvíme se, zda to bylo nutné, zda by nestačily mírnější prostředky. Jisté je, že ministr Prymula a jeho lidé nemusejí vymýšlet nic nového, nebudou-li chtít: mají odkud opisovat. Budou nejspíš v pokušení, protože mírnější prostředky vyčerpali. Postavit systém trasování na nohy, aby byl opravdu účinný, už nejspíš nesvedou, rozhodně ne dost rychle. Určitou možnost představují antigenní testy aplikované plošně na populaci, jak se o tom ministr zdravotnictví dnes zmínil, ale tento projekt je zatím mlhavý a bude zdlouhavý, pokud se vůbec uskuteční.

Bude to dlouhý a neradostný podzim a zima. I pro ty, kdo zůstanou zdraví, nepřijdou o práci a budou v kontaktu se svými blízkými. Zdaleka ne všichni budeme mít tolik štěstí.

Zůstaňte v obraze a sledujte nejčerstvější informace kolem koronaviru na jednom místě.

Koronavirus

Názor

Odemčeno o koronaviru

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější