Život za covidu: Při pedikúře mi toho lidé o sobě hodně řeknou. Jsou víc naštvaní než vystrašení a bojí se o práci, ne o zdraví
Monika Šprachtová, pedikérka, 42 let, Vestec
„Když nás v březnu dva měsíce zavřeli, naše příjmy spadly na nulu, ale nájem jsme jako většina ostatních podniků musely s kolegyní platit dál. Postupně se pak lidé začali vracet, ale asi jen na 70 procent. Jak to? Protože úplně přestali chodit lidé z kanceláří. Ti zůstali doma na home officech a už se do kancelářských budov nevrátili. Odpadla mi jedna celá zákaznická skupina.
Víte, co jsem ty dva měsíce dělala? Nic. Vařila jsem, uklízela jsem a cvičila, abych se z toho nezbláznila. Nikdy jsme doma neměli tak uklizeno.
Nemohla jsem totiž ani na brigádu, jinak bych nedostala podporu podnikatelům. Těch patnáct tisíc, které mi stát poslal, tak akorát pokryly nájem v salonu, takže jsem je jen přesunula.
Situaci kolem koronaviru média sledují zejména z celkového, leckdy odosobněného pohledu – skrze počty potvrzených případů či vládní opatření. V novém seriálu proto dáváme prostor lidem z různých oborů a regionů Česka, aby popsali, jak jim epidemie změnila život.
Kdybych neměla
