Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Designová čezeta a hravé štafle. Jan Plecháč bude hlavní hvězdou letošního Designbloku

Jan Plecháč hlavní prostor Designbloku důkladně vyštafloval. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Jan Plecháč hlavní prostor Designbloku důkladně vyštafloval. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Svítidla nebo nábytek prodává především do zahraničí, jeho lustry visí doma Justinu Bieberovi nebo Salmě Hayekové. Designér Jan Plecháč, jenž dlouhou dobu pracoval v tandemu s Henrym Wielgusem, je hlavní hvězdou letošního Designbloku, který proběhne 7.–11. října v pražském prostoru Gabriel Loci. Jeho způsob práce i motto celé přehlídky by se daly shrnout heslem „nevyrábět zbytečně a nevyhazovat“.

Navrhujete pro světové značky, jako jsou skandinávský nábytek Menu nebo italské studio Cappellini. Jak je ve světě vnímán český design?

Myslím si, že nemá žádnou konkrétní vizitku. Tím neříkám, že by byl špatný. Ale nepoznáte, jestli tu kterou věc navrhl Ital, Francouz, nebo Čech. Designu vládnou globální trendy nebo témata. Dnes už nelze mluvit o typickém skandinávském designu jako v 50. letech, o impulzivním italském designu nebo holandském stylu založeném na vtipu a redesignu. Trendy jsou všude stejné, všichni sledují tytéž servery a nasávají nápady ze stejných zdrojů. S tématy, jako je například udržitelnost, také nakládají po světě podobně. Velkou devizou Čech ovšem je, že je tu pořád živé sklářské řemeslo. A tak sem jezdí foukat sklo designéři z celého světa a několik českých sklářských značek, jako je například Lasvit, je díky tomu dobře známých i v zahraničí.

Co je tím největším trendem nyní?

Je viditelné, že najednou se dbá především na formu, aniž by kolikrát měla nějakou funkci. Vypadá to trochu jako nová manýra. Například váza připomíná tlustý oblouk a není jasné, kudy se do ní dává květina, lampa má na sobě zbytečné bochánky, na které někde našroubujete žárovku. U půlky designu vám připadá, že je možná úplně zbytečný. Podobně je tomu i s udržitelností. Nyní se o tom všude mluví, ale kvalitní designéři již několik desetiletí přemýšlejí, jak být racionální, pragmatický a zbytečně nikde neplýtvat. Další trendem je, že výrobci nyní masově sahají do archivů, oživují staré návrhy a začínají je vyrábět znovu. Dělají to hlavně skandinávské firmy jako Gubi, &Tradition nebo zmiňované Menu. Vracejí se k podobě produktů z 50. let, jako by měly silnou potřebu navazovat na tradici.

Jan Plecháč (*1984)

Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde se seznámil se svým dlouholetým kolegou Henrym Wielgusem. V roce 2011 si spolu založili designérské studio Plecháč & Wielgus a sbírali jedno designové ocenění za druhým. Pro dánskou firmu Menu navrhli variabilní police Stick System, pro značku Bomma svítidla Lantern a pro českou sklářskou špičku Lasvit lustry Moulds nebo Neverending Glory. Spolupracovali s milánskou galerií Rossana Orlandi nebo londýnskou Mint Shop. Letos se Jan Plecháč osamostatnil a založil vlastní studio. Pro 22. ročník festivalu Designblok navrhl hlavní expozici Designerie a tematickou výstavu Vášeň.

Něco podobného jste ale udělal také. Ve své první kolekci křesel Icons jste sáhl po ikonických tvarech sedacího nábytku od známých designérů a vyrobil jste je z propletených drátů.

Ano, byl to ale odlišný přístup. Šlo o mou diplomovou práci na UMPRUM a tehdy se inspirace brala od Holanďanů. Tvořili totiž v podobných podmínkách jako my. Neměli

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Design

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější