Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Republika dál čeká, až si mlčící většina začne pálit prsty

Jiří Petrbok: Vasil Blažený (cyklus Vlajková). Z výstavy Hořící srdce, Veletržní palác, Praha, do 2. 12. 2018.
Jiří Petrbok: Vasil Blažený (cyklus Vlajková). Z výstavy Hořící srdce, Veletržní palác, Praha, do 2. 12. 2018.

Velkých politických změn se většina občanů spíše jen pasivně dožila, než aby je promyšleně spoluvytvářela. Proměna masy v národ je úkol, který nás stále ještě čeká.

V okamžiku, kdy slaví sto let od svého vzniku, náš stát není v dobré kondici. Někdo může namítnout, že v odpudivých režimech, které naši otcové a dědové zažívali přes půl století (tedy přes polovinu doby trvání tohoto státu), se lidem vedlo hůř než dnes: svoboda neexistovala, často šlo o život. Proti tomu se dá namítnout, že obě totality sem byly vneseny zvenčí, z ciziny, kde se též zrodily, a že tedy československá demokracie v obou případech prohrála nerovný zápas s mnohem silnějším nepřítelem. Ten však v současnosti neexistuje, Putin se zdaleka nepodobá Stalinovi. Destrukce demokracie, která dnes probíhá v přímém přenosu před očima každého z nás, je naším vlastním dílem. Sem jsme se dobrali sto let po 28. říjnu 1918.

Nechceme-li ten stát odepsat, musíme být schopni kriticky zanalyzovat, co se zde těch sto let dělo. Kde jsou příčiny, že dopadáme takhle. Tedy na prvním místě jak se stalo, že nevznikl ten sebevědomý státní národ, o kterém snili zakladatelé Československa. Že jsme se nenaučili rozumné spolupráci při správě státu. Nepřijali jsme ten stát za společnou věc, jejíž zvelebení je obecným zájmem. Udělali jsme ze státu kořist a politiku z velké části proměnili ve rvačku o to, kdo si urve víc.

Máme společnost jako jiní

Strukturou se nelišíme zas až tolik od ostatních společností. I ta naše má svou, s Masarykem řečeno, „patologickou sedlinu“, zahrnující lidi oddávající se destrukci, ať už pod kabátem nějaké ideologie (komunismus, fašismus), nebo proto, že jednoduše nenašli pozitivní obsah života.

Z druhé strany společnosti zase máme lidi, kteří jsou ochotní celku prospívat. Kteří chápou vzdělání a postavení, jaké jim společnost dala, jako důvod k tomu, aby byli té společnosti užiteční. Tyto skupiny, každá čítající zhruba deset procent obyvatel, mají zrcadlově obrácené cíle. Existence těchto cílů však znamená, že členové těchto skupin jsou schopní hrát ve společnosti aktivní roli, ovlivňovat ji.

Mezi oběma okraji společnosti se však rozkládá území, na kterém žije většina, přibližně 80 % obyvatel, která vyhraněné cíle ani postoje nemá a přebírá je od ostatních. Tato většina existovala v novodobých českých dějinách vždycky. Její pasivita byla veřejným tématem po celé 19. století a projevila se také při vzniku státu. Ten v žádném případě nebyl výsledkem snažení většiny Čechů, jakkoli mnozí z nich nebyli se životem v Rakousku spokojeni a občas si na něj stěžovali.

Stát vznikl bez přičinění většiny Čechů

Stát vytvořila hrstka radikálních politiků v exilu, k nimž se v posledních dvou letech války přidala nepatrně početnější vrstva politiků doma, pozdějších „mužů října“. S čestnou výjimkou legionářů většina Čechů ke vzniku republiky nepřispěla vůbec ničím, prostě se ho ve své pasivitě dožila. Nebýt Masaryka, Rakousko by válku přečkalo, což by tehdejší lidé přijali stejně, jako dnes ahistoricky sní o tom, že možná bylo lepší ten pohodlný mnohonárodnostní stát zachovat. Vzdát se republikánské rovnosti a klanět se jiným jenom na základě jejich původu by zřejmě mnohým tehdy ani dnes nevadilo.

Proměnu této středové, pasivní a zásadně opozičnické masy v národ, který přijme odpovědnost za státní celek a v něm hlavně za ty slabé a potřebné, považoval Masaryk za hlavní úkol nového státu, důležitější než narovnání s Němci nebo Slováky. Za dvacet let existence toho první republika v daném směru neudělala málo. Vychovala desetitisíce schopných, státu oddaných „kádrů“, které pro ten stát ani po pádu demokracie nepřestaly pracovat: byli to lidé, kteří vytvořili druhý i třetí odboj (v nichž často položili životy), založili a rozvinuli válečný i poválečný exil.

Ten stát v oné podobě, v níž byl založen, měl naneštěstí jednu velkou vadu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější