Co bych v těchto dnech od našich představitelů chtěla slyšet a na co marně čekám
Komentář Marie Gottfriedové: Kdy už se dozvíme něco jiného, než jen co smíme a nesmíme – v zájmu bezpečnosti, v zájmu úspěšného boje s neviditelným nepřítelem. Kdy už k našim uším dolehne něco jiného, než jen co je třeba dělat, abychom nebezpečného zabijáka porazili a mohli se zase vrátit k „normálnímu“ životu.
V naší zemi (a vlastně na celém světě) žijeme už několik měsíců s neviditelným mikroorganismem, který významně ovlivňuje a proměňuje naše životy. Věnujeme mu náležitou pozornost. Zkoumáme ho, vyvíjíme proti němu vakcínu, odhadujeme scénáře pravděpodobného vývoje jeho mutací, sestavujeme statistiky s nepřeberným množstvím údajů týkajících se dopadů jeho působení na člověka a lidskou společnost.
Představujeme své teorie o tom, jaký vývoj bude následovat a jaké to všechno bude mít důsledky, vydáváme tisíce krizových manuálů, vláda a politici chrlí jedno bezpečnostní a hygienické opatření za druhým (nutno podotknout, že nezřídka bohužel dost chaoticky, nepředvídatelně a populisticky).
Tato každodenní a intenzivní koronavirová kakofonie, která neúprosně doléhá na naše smysly a před kterou není úniku, má jeden zcela zásadní dopad. Usazuje do nás přesvědčení, že koronavirus je náš úhlavní nepřítel, zabiják, který nás zlikviduje, pokud ho nedostaneme na lopatky. Naplňuje nás strachem. A čím více tento strach roste a sílí, tím více jsme ochromení, bezradní, vykolejení a zmatení…
A já si říkám: Kdy už se ozve trochu jiný hlas? Kdy už uslyšíme
