A zakázali hrát, zakázali zpívat… Můžeme se tomu pošklebovat, ale pro omezení zpěvu teď opravdu existují dobré důvody
Glosa Lenky Vrtiškové Nejezchlebové: Sociální sítě zaplavily parafráze z písně Karla Kryla o tom, jak „zakázali hrát a zakázali zpívat“, nebo pohádky o proměně Česka v Půlnoční království z Pyšné princezny, což se nabízí na první dobrou. A naštěstí nám nikdo nezakázal si z toho dělat srandu. Ale. Jako refrén by asi mělo znít, že omezení (hlasitého a skupinového) zpívání, křiku a řvaní je jedna z věcí, o kterých už týdny mluví experti z řad virologů, imunologů a epidemiologů. A zároveň zas až tolik nebolí.
Tedy bolí. Jistě. Silně to bolí ty, které zpěv živí (měli by dosáhnout na pomoc). Velmi to může bolet věřící, kterých se opatření dotkne v církevních institucích. Nemilé je to pro děti, které se v hudebce můžou krásně odreagovat. Ale utažení kohoutku na vymezenou dobu (i když o tom může mít člověk dozajista také pochybnosti, vzhledem ke komunikaci vládních činitelů) v prostředí, kde hrozí vyšší dávka viru více lidem než jinde, ale zároveň to nemá zásadní vedlejší účinky na ekonomiku a psychiku lidí (jako má třeba izolace), bychom měli spíš vítat. Ne s fanfárami, ale alespoň tiše. A s několika „ale“.
Opatření proti masivnímu a intenzivnímu prskání