Povánoční rozjímání o křesťanských hodnotách, poloprázdných kostelech a zlovolných cizincích
Zamyšlení Jaroslava Šonky: Nejeden Čech se zaštiťuje křesťanskými hodnotami, brojí proti cizincům, kteří se prý chystají nás o ně připravit. Většina kostelů přitom zeje prázdnotou a o udržování tradic i naplňování evangelia se pomáhají starat „cizáci“.
Na Štědrý den zpravidla chodím na půlnoční ke svatému Tomášovi na pražské Malé Straně. Kostel bývá plný, evangelium se čte ve španělštině, angličtině a češtině. Mezi návštěvníky jsou lidé z Filipín, Latinské Ameriky či Afriky, ale i pár Čechů. Letos jsem byl trochu nemocný, tak jsem zašel až na českou mši o prvním svátku vánočním. Sloužil ji přítel, otec Juan – již jeho jméno ukazuje, že pochází ze Španělska.
Byl to pro mne šok. Přišlo asi 20 věřících, z nichž někteří „nespolupracovali“. Vysvětlení pro ateisty: při mši si lidé předčítají z bible a modlí se. Komunita věřících musí občas přisvědčit slovem amen (poslouchat, a vědět tedy, kdy) a někdy i odříkat modlitbu. Nechat v tom kněze samotného není pro celebrujícího zrovna příjemné. Otec Juan svých několik českých oveček žertem pokáral, a když odcházel, zeptal jsem se ho, zda to pro něj nebylo deprimující. Bylo, přisvědčil.
S otcem Juanem jsem se jednou bavil o tom, jak bych mohl, alespoň na dálku, „kontrolovat“ osudy své tehdy ještě dosti mladé dcery, česko-německé míšenky, která se rozhodla vydat do Keni. Vzal jsem ji do „jeho“ augustiniánského kláštera, on jí vysvětlil, že taky už chtěl někam do Afriky, ale provinciál řádu v Římě svým mnichům u svatého Tomáše přikázal zůstat v Praze, protože tam je ještě hodně práce. Napadla mne otázka: Víc než v Africe? Asi ano.
Dcera dostala adresy sesterských klášterů a po několika týdnech přišla zpráva, že opravdu v Nairobi zaklepala na vrata jednoho z nich. Podobně měla později s sebou adresy klášterů v Latinské Americe. Teď pracuje v jedné instituci, která dopravuje z Německa rozvojovou pomoc do míst, odkud lidé nejvíce odcházejí, řečeno soudobým jazykem: kde vznikají migrační tlaky. Mezi ně patří i Keňa, kam se snaží dostat davy uprchlíků hlavně ze Somálska a odtud pak dál do Evropy. Otec Juan a moje dcera tedy svým způsobem myslí globálně.
Ze severní Afriky do Itálie
Klášter vedle malostranského kostela svatého Tomáše patří augustiniánům. Odkud to jméno? Svatý Augustin se narodil roku 354 v Tagaste v Numidii, pak odešel do Itálie, nechal se v Miláně pokřtít a vrátil se pak do Numidie, vlastně dnešního Alžírska. Napsal několik teologických pojednání (například autobiografické Confessiones – Vyznání), ze kterých se dodnes dá citovat. Později se stal biskupem v Hippo a patří ke čtyřem církevním učitelům. Založil i řád, který se podle něj jmenuje.
Konvent augustiniánského kláštera v Praze má členy, kteří – až na jednu čestnou výjimku – nejsou českého původu. Pocházejí z USA, z Polska, ale hlavně ze Španělska. Jazykově „obsluhují“ pražskou španělsky mluvící komunitu, mše celebrují i v angličtině a samozřejmě také v češtině.
Principem činnosti řádu je duchovní péče a pomoc potřebným. Augustiniáni spolupracují s pečovatelskými středisky pro nevyléčitelně nemocné, starají se o školu a školku, které založili, ale také o početné stavební objekty a obnovu varhan. Známá je barokní stavba v Dolním Ročově, dnes už klášter pouze bývalý, ale je třeba se o něj starat.
Na to jdou peníze mimo jiné z církevních restitucí, stejně jako na další činnost, při které se starají v naší zemi o to, o co se po desítky komunistických let nestaral nikdo. Proto moje augustiniány překvapila debata o zdanění církevních restitucí, která se nedávno rozjela. Člověka napadá, jaký je rozdíl mezi tím, co dělá třeba tento řád, a tím, co kritici církevních restitucí. Augustiniáni se opravdu starají nejen o lidi na okraji společnosti, ale také o mladé, o školy, chrání tradice, a to i v mezinárodním kontextu. Kdy něco takového udělal pan Grebeníček?
Když člověk nevidí dál než za humna…
Tuzemská internetová diskuse v souvislosti s uprchlickou krizí stále znovu zabíhá do nenávistných komentářů, z nich čiší jakýsi pocit české výjimečnosti. Musíme prý zamezit migraci z Afriky a Asie, při níž hrozí, že naši zemi i celý kontinent přivede do područí islámu. Mnozí účastníci takových diskusí si všímají jen tragických událostí spojených s uprchlíky; pokud nějaký násilný čin spáchá křesťan či třeba neonacista, nezajímá je to.
Ten, kdo daruje, je sám velmi obdarováván
Nevšímají si ani toho, že po nedávných volbách ve spolkové zemi Hesensko se znovu náměstkem ministerského předsedy stal zelený politik Tarek al Wazir, napůl Jemenec, napůl sudetský Němec (ó hrůzo – co je vlastně horší?). „To ti Němci už takhle zblbli?“ ptají se. Čeští protiimigrantští aktivisté jako by nechtěli vědět, že imigrace
