Musíme se rozhodnout, co od lesa chceme. Nechme volnou ruku vlastníkům, ale i přírodě
Komentář Jiřího Hulcra: Na jedné straně máme harvestory ve smrkových monokultrách, na straně druhé bezzásahové zóny v národních parcích. Co je v době kůrovcového řádění lepší? Lesnická věda už dnes ví, jak o lesy pečovat tak, aby problém s kůrovcem zmizel. Dokonce už i víme, jak lesy připravit na klimatickou změnu. Potíž je v tom, že každý chce od lesa něco jiného. A z toho je třeba vycházet.
Na jedné straně si představte zemědělského inženýra Jaroslava, zasloužilého hospodáře, který celý život dřel na soukromém velkostatku s lesem. Dřel ani ne tak na sebe, spíš na rodinu, která je mu svatá a pro kterou vyrubal ze země a ze dřeva bezpečnou budoucnost.
Jaroslav sdílí ideu, s níž před dvěma sty lety přišli lesní inženýři v Německu – takzvané čisté lesnictví (saubere waldwirtschaft). Péče o les pro výnos, bez plevelných dřevin a bez škůdců. Bylo to revoluční a krásné – vítězství nad pustinou, které vonělo smrkem. Němečtí fořti přizpůsobili lesy potřebám lesnictví a stali se jejich pány. Na Šumavě zavedl čisté lesnictví kníže Schwarzenberg, plavebními kanály pak dopravoval dřevo Praze, jejím činžákům a parním strojům.
Na druhé straně je lesní inženýr Adam, který
