Zpustlý zámek plný jedů. Podívejte se, jak dopadlo Heydrichovo sídlo v Panenských Břežanech

„Člověk by tu našel celou periodickou soustavu prvků,“ komentuje všudypřítomnou chemii Miloš Lenger z kanceláře insolvenčního správce, který má teď zpustlý areál na starost. „Kromě nádob s popisky víme o rtuti a bylo tu kapalné radioaktivní thorium. Je tu tolik chemie, že by chemici jen měsíc dělali rozbory,“ dodává.

Pokud návštěvník pomine všudypřítomné chátrání, přerostlé houštiny a prach, vše vypadá tak, jako by zaměstnanci odešli od rozdělané práce teprve včera. Na stolech s baňkami plnými různobarevných tekutin a prášků leží rozházená skripta pojednávající o chemickém rozboru neželezných kovů. Všude kolem jsou odložené kádinky, pipety, destilační baňky, teploměry, sušáky, dozimetry, ale i složitá laboratorní technika. Takových místností a skladů je v areálu celá řada.

Největší část celého areálu dnes zabírají rozlehlé plechové a zděné objekty Výzkumného ústavu kovů (VÚK) a Inovačního technologického centra (ITC), tedy dvou společností, které postupně skončily v insolvenci. Právě jejich činnost a úpadek může za dnešní stav celého prostoru.

„VÚK se dostal do špatné finanční situace, protože většina jeho činnosti byla navázaná na technologické centrum. Když tedy finanční úřad zadržel inovačnímu centru 109 milionů z vratek DPH, firma to vydržela tři měsíce a šla do konkurzu,“ popisuje úpadek někdejší člen představenstva výzkumného ústavu i inovačního centra Václav Hlásek. „Když nebyly zakázky od ITC, nemohl vydržet ani výzkumný ústav. Za dva měsíce šel také do likvidace, protože nestačil ani na pokrytí mezd zaměstnancům,“ dodává.

Ve všudypřítomném úpadku působí až nepatřičně řada cedulek s vlajkou Evropské unie, které hrdě hlásají podporu investic do naší budoucnosti. Přestože VÚK a ITC získaly v letech 2011 až 2013 dotaci téměř devět milionů korun ze dvou operačních programů, na chátrajícím areálu to není nijak vidět. Nepomohlo to ani k odvrácení blížícího se krachu obou společností.

Stroze noblesní empírová budova byla ještě na začátku 20. století obklopena anglickým parkem s řadou exotických dřevin. Dnes už si jen pozorné oko všimne zbytků promyšlené parkové kompozice, kterou většinou nahradily sešlé tovární haly, technické budovy, sklady, náletové dřeviny a plevel. Tak totiž vypadá zámecký areál dnes.

Empírová chemická laboratoř. Zn.: Na prodej

Člověka, který se náhodou do zámeckého areálu dostane, překvapí nepřeberné množství chemikálií, o které se nikdo nestará. Není totiž nikdo, kdo by se o ně postaral a zlikvidoval je.

Všudypřítomnou chemií se už zabývala Česká inspekce životního prostředí (ČIZP), kterou na stav areálu upozornil insolvenční správce spolu s obcí Panenské Břežany.

„Před vstupem do budov změřili hasiči zvýšenou úroveň radiace, ta pocházela z thoria, které následně odvezli. Naši chemici také provedli analýzu druhů odpadů a obsahu těžkých kovů,“ popisuje zásah inspekce její mluvčí Radka Nastoupilová.

„Hasiči to tu celé pomocí přístrojů zkontrolovali, aby tu nebylo nic takhle nebezpečného,“ dodává Lenger. V areálu se ale dál nachází řada chemikálií a jedů uložených v původních nádobách. A ani inspekce životního prostředí situaci kvůli insolvenci původních podniků vyřešit nedokáže.

Spor o chemikálie

Podle insolvenčního zákona není v takových případech možné zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka. „Uložení pokuty za přestupek by s ohledem na to, že je společnost v konkurzu, nevedlo k řešení situace. Sankci sice lze uložit, ale nelze ji vykonat. Insolvenčnímu správci rovněž nelze uložit sankci ani nápravná opatření,“ vysvětluje mluvčí Nastoupilová.

Není tak jasné, kdo se má o chemikálie postarat. Bývalý předseda představenstva Výzkumného ústavu kovů Hlásek tvrdí, že je to zodpovědnost insolvenčního správce. Správce zase tvrdí, že je to zodpovědnost předsedy představenstva.

„Dispoziční oprávnění nakládat s majetkem dlužníka má insolvenční správce pouze v případě, že majetek sepíše do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V něm ale chemické či jiné podobné látky sepsané nejsou. Vzhledem k tomu, že se chemické látky nachází v nemovitostech dlužníka, lze tedy logicky i vzhledem k podnikatelské činnosti dlužníka předpokládat, že chemické látky byly a jsou ve vlastnictví dlužníka,“ vysvětluje za insolvenčního správce Lenger a dodává, že se Hlásek měl o chemikálie starat dřív, než přišla inspekce.

„Jeho jednání je v přímém rozporu s péčí řádného hospodáře. Při vědomí toho, že se v areálu již několik let nacházejí chemické látky, měl jednat již dávno, provádět postupně jejich likvidaci tak, aby nemohlo dojít k přímému ohrožení osob a nemovitostí, které navíc slouží k zajištění pohledávek věřitelů,“ poukazuje Lenger.

Dlužník – kterého zastupuje pan Hlásek – ale s tvrzením správce nesouhlasí. „Insolvenční správce se nikdy nedostavil k převzetí majetku. Nikdy. Dvakrát jsem s nimi dohadoval, kdy mají přijít, a nikdy nepřišli. Teprve když přišla inspekce, tak jsem jim ukázal, že je to jejich majetek,“ tvrdí Hlásek s tím, že se o chemikálie staral do té doby, než mu správce zakázal přístup do areálu.

Podle Michala Žižlavského, který se specializuje na insolvenční právo, měl insolvenční správce zajistit soupis chemikálií a všeho movitého majetku VÚK a ITC. Sepsání takhle rozsáhlého souboru chemikálií je ale v současné situaci téměř nemožné a zatížilo by věřitele nad únosnou míru.

„Není možné, aby insolvenční správce nadmíru zatížil majetkovou podstatu dlužníka a vytvořil soupis chemikálií na jeho náklady. Likvidace látek v takovém objemu bude navíc vyžadovat poměrně značné finanční prostředky, které se v majetkové podstatě dlužníka nenachází, a představa, že by snad věřitelé ze svých prostředků takovou inventuru uhradili, je naprosto nereálná,“ vysvětluje Lenger, proč podle něj nebylo možné chemikálie ani zaevidovat, natož ekologicky zlikvidovat.

Chemie tedy nejspíš zůstane v zámku a přilehlých budovách, dokud celý areál nenajde nového majitele. Pokyn k prodeji ale mohou vydat jen věřitelé VÚK a ITC. Moravský peněžní ústav se jako majoritní věřitel neúspěšně pokusil zámek prodat už v roce 2016 za 17 milionů korun. Aktuálně ale připravuje podklady pro nového kupce.

„Moravský peněžní ústav aktuálně projednává s insolvenční správkyní finální podmínky prodeje majetkové podstaty úpadce, přičemž je předpoklad, že prodej bude realizován v průběhu prvního čtvrtletí příštího roku,“ řekl Deníku N mluvčí peněžního ústavu Marcel Schmidt. Nemovitosti i s chemikáliemi pak přejdou na nového vlastníka, který si s nimi bude muset poradit.

Než se tak stane, budou zámek a okolí dál zabezpečené plotem, kamerovým systémem a hlídacími psy a do areálu se bude možné dostat jen se souhlasem a za přítomnosti insolvenčního správce.

„Kdyby chtěl někdo zámek s okolím koupit, musel by do oprav investovat velké finanční prostředky. Podle mě je ale větší problém prohlášení zámku za kulturní památku, protože to může ztížit jeho opravu, navíc rozhodnutí přišlo až v době, kdy byl zámek zdevastovaný,“ míní Lenger. Ministerstvo kultury prohlásilo historické stavby v zámeckém areálu za kulturní památku v roce 2017. Zámek je kromě architektury zajímavý i řadou osob, které tu pobývaly.

Židé, nacisté, kovy a úpadek

Samotný areál se začal stavět v roce 1840. Dnešní podobu mu dal cukrovarník Ferdinand Bloch-Bauer, který si ho zvolil za své letní sídlo, dostavěl ho a vybavil veškerým mobiliářem. Bohatý žid a podporovatel malíře Gustava Klimta ale na podzim roku 1938 kvůli vzrůstajícím antisemitským tendencím emigroval.

Pánem domu se stal říšský protektor Konstantin von Neurath, kterého v roce 1941 v zámku vystřídal Reinhard Heydrich. Spolu se svou ženou Linou začali areál upravovat. „Lina nechala vykácet stromy a místo toho založila zeleninové záhony. Zničila alej a další vzácné stromy původem z celé střední Evropy a místo toho zasázela cibuli a brambory. Na úpravy využívala židovské vězně z koncentračních táborů. Se zeleninou stejně jako s loveckými trofejemi obchodovala,“ popisuje působení protektorovy ženy historička Raila Hlavsová.

Od roku 1948 pak v zámku sídlil Výzkumný ústav kovů, který se postupně rozrůstal do celého areálu. Když budovy opustili poslední zaměstnanci, začal ze zámku postupně mizet veškerý historicky cenný mobiliář. Někdo se dokonce snažil sejmout i mramorové krbové obklady a oloupat zlacení z míšeňských dlaždic v luxusní koupelně Liny Heydrichové.

Poslední tajemství

Z historicky cenného zámeckého vybavení se zachovala jen napevno přilepená benátská zrcadla. Nikdo by proto nečekal, že se právě tady najdou dávno ztracené magnetické pásky se záznamem monstrprocesu s Rudolfem Slánským. Ty sem podle zjištění České televize převezl bývalý člen představenstva VÚT a ITC Hlásek. Dnes je dvě stě záznamů s čtrnácti hodinami nahrávek z vykonstruovaného procesu proti přednímu představiteli KSČ uloženo v Národním archivu.

„Při mikrobiologických testech se ukázalo, že pásky nejsou plesnivé, jak se myslelo. Bylo třeba je pouze zbavit mechanických nečistot, vyměnit špatné slepky a převinout na středovky. V současné době je vše zdigitalizováno,“ popisuje záchranu záznamů Emilie Benešová z Národního archivu.

Veškerý movitý majetek, který se v zámku nachází, není nikde sepsaný a zaevidovaný, takže nikdo neví, jaká další tajemství může areál vydat. Nový majitel se tak může stát vlastníkem veškerých prostředků k výrobě výbušnin stejně jako dalších archivních materiálů z dob minulého režimu.