Bábovky nejsou filmem obyčejně blbým, nýbrž zlým
Film Bábovky podle stejnojmenného bestselleru Radky Třeštíkové je přehlídkou politováníhodných nebo odpudivých figurek, které se hemží ve snůšce vykonstruovaných mikropříběhů.
V upoutávce k Bábovkám se praví: „Uvnitř každého velkého příběhu je spousta těch malých. Všichni jsme propojeni. Všichni se navzájem ovlivňujeme a to, co udělá jeden z nás, má důsledky pro druhého. A každý z nás hraje na světě svou malou i velkou roli.“ Podobné řeči ve filmu samotném trousí postava politika s tváří a vemlouvavým hlasem Ondřeje Vetchého. Zpočátku se dá doufat, že má divák takovou hromádku banalit chápat jako součást charakteristiky Vetchého postavy – jako zdánlivě hluboké myšlenky, kterými chce buď tupý, nebo naprosto cynický politik zapůsobit na voliče. Ale naděje se vytratí: tvůrci Bábovek jako by na zmíněné truismy byli dokonce pyšní a věřili, že se z nich dá uplést celovečerní film.
Aby se publikum cítilo lépe
Kniha na tomto základě už vznikla: Bábovek z pera Radky Třeštíkové se od vydání v roce 2016 prodalo 160 tisíc kusů. Později se Třeštíková podílela na scénáři komedie režiséra Rudolfa Havlíka Po čem muži touží (2018) a s Havlíkem v pozici spoluscenáristy a režiséra nyní adaptovala i vlastní knihu. Po čem muži touží byla primitivní komedie o záměně pohlaví plná šovinistických stereotypů a gagů typu „padáme z vysokých podpatků“ a „bryndáme kafe“. Šlo o podívanou až agresivně tupou, ale v zásadě neškodnou, protože její fantaskní zápletka a nevěrohodné prostředí nepředstíralo výraznější překrytí s realitou.
Oproti tomu Bábovky mají