Deník z cest: Kličkování Evropou s covidem-19 v zádech
Už poněkolikáté jsme museli naši cestu kvůli probíhající pandemii přeplánovat. Začali jsem se držet pravidla „Když nemůžeš k oceánu, louže bude stačit“. Ano, na křižování Evropy jsme si nevybrali nejvhodnější dobu, přesto se držíme a bez újmy na zdraví postupujeme dál. Když se ale ohlédnu zpět, říkám si, že je to celé naopak a my jsme si na cestování vybrali ten nejvhodnější čas.
Asi si říkáte, že jsme nezodpovědní, když na celou situaci díváme takhle. Možná někoho napadne, že jsme měli zůstat doma a nikam nejezdit nebo se raději vrátit, jakmile se situace v Evropě začala zhoršovat. Popravdě, návratu do Česka se děsíme zdaleka nejvíc, protože to tam nevypadá vůbec dobře. Dokonce je situace tak nedobrá, že si to připustil, navzdory předvolební kampani, i pan premiér.
Narůstajícím číslům lidí nakažených v Česku nemocí covid-19 jsme začali věnovat větší pozornost až ve chvíli, kdy denní přírůstek nemocných překročil tisícovku a v Česku začal vládnout chaos spíš než cokoliv jiného. Tenhle chaos výtečně popisují kolegyně Jana Ustohalová a Adéla Skoupá ve svém článku, takže se nám nedivte, že se nechceme vrátit zpátky do zamořené země (ještě hůř Prahy), kde nás možná čeká „anarchický lockdown“.
Stát nezvládá testovat a trasovat, hrozí „anarchický lockdown“
Zatím největšími úskalími, která jsme museli během cesty po Evropě překonat, bylo přeplánování cesty a několikrát
