Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Plané sliby pana Babiše, soumrak tyčinek v nose a jak se mluví doma u Kunderů

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Listuji, vybírám a přemítám, čím vás v dnešním světě nasyceném negativními zprávami přesvědčit, že vědět ještě neznamená propadat depresi. Vědět znamená zorientovat se a správně se rozhodnout. Tím, co si dnes večer a k ranní kávě přečíst, vás provází Petra Procházková.

Každý den něco nového. Jak nás čtu, stává se ze mne rozumbrada a svým sousedům, kteří ve věcech koronavirových i jiných tápou, nyní radím. Vlastně neradím – jen vytáhnu papírový výtisk a ukážu na příslušný článek. Dnes budu za chytrou díky Adéle Skoupé, která toho o covidu napsala už spoustu, ale vždy překvapí. Tentokrát díky odborníkům na testování. „Testujme méně přesně, ale hlavně rychle a masivně… Superpřenašeče izolovat!“ radí někteří.

Zkrátka, PCR testy jsou podle nich příliš časově náročné a vlastně i zbytečně přesné. Odhalí tak každý náznak viru v těle, odsoudí nás ke společenské izolaci i ve chvíli, kdy už nejsme vůbec infekční. Stačilo by prostě vyhledávat ty, kdo mají slušnou nálož a šíří nemoc dál. Protože budeme-li testovat tak jako doposud, zhroutí se nám ani ne tak systém jako spíš zdravotníci na odběrových místech. Ono strkat od rána do večera lidem, kteří nemají po dlouhém čekání tu nejlepší náladu, tyčinku do nosu, není asi práce snů.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Nicméně někteří odborníci si myslí, že tudy cesta nevede. Že hodnotit množství viru je blbost, protože třeba stačí, aby vám zašťourali tyčinkou v dírce, ze které se virus zrovna přemístil do té druhé, a budete zařazeni do skupiny s nízkou náloží. Následující den bude ale všechno jinak.

Hlavní naděje, vyplývající z Adélina článku, pro mne je, že snad budou nové testy a ty najdou virus ve slinách. Takže záběry, na kterých špejle proniká do mozku, už nebudou mnohé citlivější povahy od testování odrazovat. Zbývá snížit cenu a zlikvidovat fronty…

Ještě chviličku u koronaviru zůstanu a pak rychle pryč. Tahle otázka mne ale docela trápí: Proč Slovensko zatím zvládlo koronavirus lépe než Česko… Odpovídá Eva Mošpanová. A pěkně popořádku vyjmenovává, co jsme zanedbali a Slováci nikoliv. Roušky a hlavně to, jak je Slováci přijali a akceptovali. Nebylo to poprvé, kdy Češi s něčím přišli a Slováci to posunuli dál.

A pak je tu ještě jedna zajímavost. Slováci méně dávají své rodiče a prarodiče do domovů důchodců a častěji s nimi sdílí vícegenerační společné domácnosti. Zdá se, že i v době pandemie dokázali projevit o své starší blízké větší obavy.

A nakonec, mají Zuzanu Čaputovou. Tak nějak to její ladění roušky s šaty vyznělo přirozeněji a elegantněji, než když to dělali… no nebudu jmenovat.

Jak paní Válková švihla kolegovi telefonem

Dost nemocí a depresí, špatných zpráv a katastrofických prognóz. Teď jedna superšpatná. Alespoň pro někoho. Týká se exekutorů a našich poslanců. A pak zhruba milionu lidí, ke kterým se může zařadit skoro každý z nás, až na několik výjimek, k nimž patří ti s tak nacpaných záchranným finančním polštářem, že se na něm nemohou ani pořádně vyspat.

Vím, že Honza Moláček nikoho nešetří, poslance zvlášť. Tak jsem se na ten podcast těšila. Nezklamal.

Zatím tedy hlasovali jen členové ústavně právního výboru, kteří smetli ze stolu tzv. sněhuláka. Doporučuji zjistit princip sněhuláka z úst povolanějších a poslechnout si Studio N tentokrát o omezení byznysu exekutorů, který se omezit zatím nedaří.

Není to rozhodně marginální téma. Vždyť se týká asi 800 tisíc lidí. A těm podle kolegy Moláčka premiér Babiš vloni slíbil, že celý systém exekucí zprůhlední a zjednoduší. Teď jeho poslanci, rozumějte poslanci ANO, hlasovali proti tomuto slibu. Buď pana premiéra neposlouchají, nebo pan premiér změnil názor.

Jak to je, jsme s nedozvěděli. Protože jedna z premiérových příznivkyň a poslankyň paní Válková praštila kolegovi telefonem. To já bych Honzovi nikdy neudělala, i kdyby se mne ptal na cokoliv. Ona je navíc veřejný činitel, a jak správně podotkl otec našeho podcastu Filip Titlbach, praštila telefonem i těm osmi stům tisícům občanů, na kterých visí celkem čtyři a půl milionu exekucí. Dala přednost velkým věřitelům a exekutorským úřadům před občany. Nicméně volební právo mají zatím všichni stejné a těch ožebračených a naštvaných bude v současné situaci přibývat. Zase za to tak trochu může ten zatracený koronavirus…

Vyhrála geniální ženská schopnost tvářit se hloupěji než on

Za to, že se léta nesměla překládat díla Milana Kundery z francouzštiny do češtiny, ale pandemie nemůže. Dokonce nemůže ani za to, že letos spatřilo světlo světa první dílo v českém jazyce napsané světově věhlasným autorem původně v jazyce francouzském.

Prý si chtěl všechno překládat sám, ale neměl na to čas. A protože už není nejmladší, zjistil, že by to taky nemusel stihnout. A tak konečně sáhnul po profesionální pomoci.

Slavnost bezvýznamnosti jsem ještě nečetla a nevím, zda najdu odvahu. Nicméně ještě víc než obsah se mi zdá vzrušující osoba překladatele. Respektive překladatelky. Komu náročný a poměrně nevyzpytatelný, lidsky komplikovaný a na Čechy extra přísný Kundera svěří své dílo? Svůj jazyk, své ideje, své tečky, středníky, slovosledy či nedokončené věty ponechávající člověku prostor pro vlastní představivost? Je to Anna Kareninová, žena s příjmením, které ji k takové misi, jako je překládat Kunderu, předurčuje.

Anna Kareninová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Především je trpělivá – překlad měl deset verzí, než byly „všechny strany“, jak diplomaticky říká, spokojeny. Komunikace neprobíhala ani ta mezi ní a spisovatelem, ale vzhledem k jeho zdravotnímu stavu se domlouvala s jeho ženou Věrou.

Kareninová je citlivá, i během komunikace s paní Kunderovou nasávala češtinu, kterou se u Kunderů doma mluví.

A pak je natolik chytrá, že pochopila, co Kundera potřebuje. „Cítil, že se nebudu snažit být chytřejší než on,“ prozradila tajemství jeho výběru překladatelky. Až všechno dopřekládá, může si otevřít manželskou poradnu. Protože kromě literárních vloh je totiž i znalkyní lidských, pardon, mužských duší.

Amerika, jak ji neznáme

Kdyby to nepsal Jan Kudláček, osoba důvěryhodná a také seriózní, asi bych tomu nevěřila. Ano, z východních politických kolbišť jsem na to zvyká – volby nevolby, kdo se prohlásí za vítěze a má víc kalašnikovů, tak jím je. Ale že by tohle bylo možné i v zámoří?

Trefně to nazval Honza: „Scénář který děsí…“. A vysvětluje, jak by se mohlo stát, že se Trump o volební noci prohlásí vítězem, aniž by jím byl. Ale jak ho pak dohoní Biden… no je to čtení fakt dramatické, detektivní. Ale protože je dobré být vždy připraven na jakýkoliv vývoj, tak to nastudujte. Máte to podrobně rozebráno i s časovou osou, a kdo se chystá na zkoušku z politologie, nechť odhodí skripta a chopí se Deníku N. A to nejlépe na papíře, protože tohle tam zítra bude, a podškrtává si.

I těm, kdo nic nestudují, se tyhle znalosti mohu hodit… Bitva o interpretaci toho, kdo je vlastně americkým prezidentem, bude totiž úporná.

Naše papírová verze nabízí:

– Vláda se chaosem připravila o důvěru, ta je ke zvládnutí epidemie nezbytná
– Zemana jsem mohl porazit jenom já, vzpomíná Jan Fischer
– Scénář, který děsí: Trump se prohlásí vítězem, pak ho ale předstihne Biden
– Komentář: Koronakrize možná potvrzuje, že si Češi neumějí rozumně vládnout
– Finále Plzeň je dobrý vzorkovník
– Dánský deník: Jak si hygge uděláš, tak ho máš

Kontext N:
– Applebaumová: Trumpovo vítězství osmělilo Orbána a Kaczyńského
– Lesk a bída genetického testování
– Proč nedělat z YouTube démonické místo, ale zároveň si na něj dávat pozor

I na východ od nás se dějí dramata, věci každodenní až banální:

Na letišti v ruském Krasnojarsku se – prý – opilý muž vrhl na policistu. No, nic k obdivování na tom násilném hanebném činu samozřejmě není. Jen si říkám, že bych od policisty čekala větší míru odvahy. Protože jak tenhle chlapík bude chránit ženu před bandou násilníků, když se nechá skopat do kuličky jedním opilcem? Ještě že mám ty kurzy sebeobrany splněny na výtečnou a můj věrný německý ovčák Oskar má stisk jako krokodýl. I když vlastně – český policista by se takhle zahanbit nikdy nedal.

Co se stane, když si našetříte pěkný balík peněz a pak si koupíte luxusní byt v Jekatěrinburgu? No nic. Je vám fajn. Dokud si u vás v domě či jeho nejbližším sousedství nepronajme prostor pohřební služba. Nejen že to snášejí špatně obyvatelé domu, ale i majitel turistické agentury sídlící v přízemí. Klienti původně mířící za exotickou romantikou mají pocit, že si jdou koupit svou poslední dovolenou. Nastupuje stres a přesvědčení, že tohle je špatné znamení. Spadne letadlo. Sežere mě žralok. Zardousí škrtič. A tak prý byznys v sousedství rakví, uren a věnců upadá.

Já se sliby snažím plnit a tenhle mi obzvlášť leží na duši: běloruské flétnistce Maryji Kalesnikavové patří pár řádek v každém mém Notesu. Takže i dnes:

Jak jsem předpokládala, zpráv o vězněné ženě, která se provinila jen tím, že chtěla spravedlivé prezidentské volby, je v médiích stále méně a méně. U nás je ale najdete. Tak třeba co napsala svému tatínkovi z cely. Stýská se jí. Má ale nové kamarádky. Společně s nimi cvičí. Z jejích slov je patrné, že patří do kategorie lidí, které psychické či fyzické týrání nezlomí, ale naopak posiluje.

„Ti všichni, kteří mne unesli, jsou neuvěřitelně slabí a hysteričtí. Dokonce neumějí ani svou práci dělat dobře…“ píše otci a svým přátelům vzkazuje, aby se nevzdávali. Tak se mi zdá, že si pan Lukašenko vyrobil docela silného soupeře.

 

Tanky a výstřely z děl končím dnes schválně. Je to naštěstí jen cvičení Kavkaz 2020. Ale já chci říct něco jiného. A tedy že tvrzení našich babiček, že kluci v uniformě jsou švarní, udatní a pro naše ženské oko přitažliví, je mýtus, fake news a dávno překonaná estetická norma, která dnes už neplatí. No koukněte, dámy…

Notes

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější