Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ostré pohledy, poznámky a kroucení hlavami aneb každý je expert na výchovu cizích dětí

Ilustrační snímek. Foto: Unsplash
Ilustrační snímek. Foto: Unsplash

Nemusí vás trápit, co si myslí ostatní – učíte se za pochodu a vaše rodičovství se vyvíjí stejně jako vaše děti.

Sedíte nastrojení v pěkné restauraci a připomínáte si životní jubileum nejstaršího člena rodiny. Všichni jste dobře naladěni, povídáte si se spolustolovníky, ze kterých jste mnohé neviděli možná i deset let. Vtom si váš předškolák, do té doby standardně se chovající dítě, vzpomene, že nemá rádo vývar s játrovými knedlíčky, a začne se dožadovat jen „čistého“.

Požádáte číšníka o výměnu, ale než se zrealizuje, dítě jde do krize. Pláče, křičí, odbíhá od stolu. Snažíte se mu domluvit, ale sami víte, že v této fázi je to marné, a už máte vyzkoušeno, že jak takový afekt přišel, tak i odejde. Za jiných okolností, v domácím prostředí, by bouřka za chvíli přešla a vy byste potom už uklidněnému dítěti vysvětlili, že to, že sebou bude házet o zem a plakat, vyřešení jeho problému neurychlí – naopak, zpomalí ho.

Jenže tady jste na veřejnosti a kromě křiku svého potomka slyšíte i poznámky typu: „no, mně by to nedělal(a)“, „už bych mu (jí) dala jednu po zadku“, „ti mladí rodiče nemají žádnou autoritu“, „mě se rodiče nikdy neptali, co chci jíst“, „to jsem zvědavá, co bude vyvádět, až bude starší“.

Dítě nakonec uklidníte, umyjete, ale z celé oslavy už nemáte dobrý pocit. Stydíte se a cítíte, že vás odsuzují. Moc byste chtěli vysvětlit, že dítě málo spalo, je unavené, není zvyklé na tolik cizích lidí. Nebo byste možná jen chtěli každému, kdo to komentuje, říct, aby se staral sám o sebe a svoje děti. Ale nejde to, nechcete ještě víc jitřit atmosféru.

V nepochopení jsme šampioni

To, že jsou všichni experti na výchovu cizích dětí, není nic nového. Jde o zlozvyk, který se jen těžko odstraňuje a je poměrně nepříjemný, až škodlivý.

Devětadvacetiletá Andrea má roční dceru a vyslechla si už všelicos. „Většinou to beru s nadhledem. Například starší dámy v MHD nebo ve vlaku, které mně dobrosrdečně říkají, že dcerka je málo oblečená, že by měla mít čepičku a proč ji beru na ruce hned, jak zakňourá, že si zničím páteř. To jsem brala tak, že mají rády děti a chtějí pomoct, nebo že jsou osamělé a chtějí jen tak podebatovat o dětech,“ popisuje.

Mnohem hůř na ni působily komentáře od žen s malými dětmi nebo od příbuzných. „Očekávala bych více solidarity a porozumění. Velmi se mě dotklo, když jsem od kamarádky slyšela, že malá bude tlustá a závislá na cukru, protože jsem jí jednou v kavárně dala kousíček brownies. Říkala to stylem, jako bych právě způsobila nenapravitelnou katastrofu.“ I po tomto zážitku si Andrea řekla, že bude pracovat na tom, aby se dostala do stavu, kdy se nedá takovými řečmi rozhodit. Přiznává, že je to velmi těžké, a v jejím případě to znamenalo i to, že zrušila členství ve vícero rodičovských skupinách na sociálních sítích. „Bylo to tam toxické. Aby lidé vypadali jako dokonalí rodiče bezchybných dětí, zpochybňovali všechny ostatní, uráželi, odsuzovali,“ popisuje.

Kritika rodičovských praktik se před internetovou érou odehrávala v relativně úzkém kruhu. V rodině, ve školských zařízeních, možná u dětské lékařky, něco rodiče vyslechli od všetečné sousedky, možná se stali terčem pomluv v domě nebo na pracovišti. Tyto incidenty se navíc nikde „nezaznamenávaly“, neviděly je potenciálně tisíce očí jako na sociálních sítích.

Strach z odsuzování

„Vezměme si například Facebook. Zkuste zveřejnit fotku svého dítěte, jak jí hamburger ve své oblíbené restauraci, a hned to okomentuje někdo, kdo tvrdí, že by svému dítěti nikdy nedovolil tolik kalorií na jedno posezení. Anebo fotka dětí na pláži a k tomu hned komentáře, jak dětem škodí příliš slunce. Smysl takových připomínek je jen v tom, že poníží jiné rodiče, aby se ten, kdo je zahanbuje, cítil na chvíli lépe,“ říká americká psychoterapeutka Amy Morinová.

Kritizování rodičů za to, jak stravují, oblékají, uspávají a vychovávají svoje děti, je jedna věc. Někdy to však přechází až v nenávist – například když se stane v rodině nehoda nebo nějaká tragédie, nebo má dítě zdravotní problémy či poruchy chování. Tehdy jsou komentáře, které házejí vinu na rodiče nebo vyplývají z povrchní znalosti celé věci, ještě více zraňující.

„Když můj 17letý syn před pár lety pod vlivem drog způsobil trestný čin krádeže a psalo se o tom i v novinách, v komentářích jsem se o sobě a manželovi dočetla hrozné věci,“ říká žena, která si přeje zachovat anonymitu. Lidé v komentářích spekulovali, kdovíjaké měl rodiče, určitě se o něj nestarali, nebo tvrdili, jak by „vystříleli feťáky“.

„Bylo hrozné, že nás tam odsuzovali lidé, kteří o nás nic nevěděli. O tom, že jsme se se závislostí syna trápili od 14 let, že jsem odešla z práce, abych měla čas na jeho terapie a dávala na něj pozor. Že ze zařízení pro pomoc závislým dětem se vrátil v ještě horším stavu, než v jakém tam odešel, že se k závislosti přidala i vážná psychická porucha,“ vysvětluje.

Se zlými reakcemi se nepotkávala jen online, ale i přímo „z očí do očí“. Lidé jí říkali, že syna rozmazlili, všechno mu dali, o nic se nemusel snažit.

„Strašné to bylo hlavně tehdy, když se pokusil o sebevraždu. To mi sousedka řekla, že by možná bylo lepší, kdyby ji dokonal. I tak z něj už nic pořádně nebude.“

Kritika vede k nejistotě, ne k nápravě

Morinová tvrdí, že kultura zesměšňování rodičů za jejich způsob výchovy nebo výchovná rozhodnutí, která dělají, má vliv nejen na ně, ale i na jejich děti. A nejedná se o nic pozitivního, protože veřejné zesměšňování nebo soustavné kritizování téměř nikdy nevedou k nápravě. Spíše vedou k větší nejistotě, k nikdy nekončícím otázkám, jestli jsem dobrá matka nebo otec a jestli jsme vlastně vůbec „normální“ rodina.

Psychoterapeutka vypíchla tři důsledky znevažování rodičů, které považuje za klíčové. „Bod číslo jedna: rodiče se bojí, že když jejich dítě zapomene přinést věci na tělocvik nebo udělat úkol, budou vypadat jako špatní rodiče. Takže své děti tahají z každého problému. Nakonec se to obrátí proti dětem, protože nikdy nedostanou důležitou lekci, že i selhání patří k životu. Zadruhé: nikdo nechce být kritizovaný. A aby se vyhnul radám a komentářům, zatajuje svoje chyby. Rodiče se raději nepřiznají, že se při výchově dětí v něčem zmýlili. Tajnosti však vedou k dalším chybám. A za další: rodiče se příliš přizpůsobují trendům, se kterými nejsou ztotožnění, jen aby nepůsobili jako špatní rodiče. Nebo si hrají na dokonalou rodinu a neřeší skutečné problémy.“

Klíčem k tomu, aby se rodiče nenechali znechutit poznámkami jiných, je pochopení, že existuje více cest k výchově dětí ve slušné, spokojené a zodpovědné dospělé. Neplatí, že některé jsou lepší a jiné horší. Na každé však budou překážky a pády.

Když jste o něčem jako rodiče přesvědčení a pochopíte, že se učíte za pochodu a tak, jak se vyvíjejí vaše děti, mění se i vaše rodičovství, nemusí vás trápit, co si myslí jiní. Zároveň vás to povede k tomu, abyste nepranýřovali jiné lidi.

Rodina

Rodina a vztahy

V tomto okamžiku nejčtenější