Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Najednou jsem si uvědomila, jak jsem byla slepá.“ Kvůli otci na seznamu agentů StB si změnila jméno

Instalace s názvem Evidence zájmových osob StB v pražském Centru DOX. Foto: ČTK
Instalace s názvem Evidence zájmových osob StB v pražském Centru DOX. Foto: ČTK

Když se Anna dozvěděla více o minulosti svého otce, zvolila si poměrně extrémní formu reakce.

Zákony umožňují změnu jména a příjmení z obvyklých rodinných důvodů, jako jsou sňatek, rozvod, osvojení nezletilého dítěte a pak na žádost, a to v případě, že jde o hanlivé jméno či příjmení nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele. Do této vágně formulované kategorie patří i Anna.

„Na úřadě jsem musela vysvětlovat, proč už nechci nosit příjmení svého otce. Nebylo to jednoduché a úřednice mi i říkaly, jestli nebude jednodušší se vdát a hotovo. Pro mě to však byla principiální věc,“ říká 53letá lékárnice.

Tvrdí, že byrokracie, kterou před delším časem absolvovala, byla ta lehčí část celého procesu. „Mnohem náročnější bylo rozhodnout se, realizace už pak nebyla jen v mých rukou. Ale to rozhodnutí bylo výhradně na mně a bylo to složité, bolestivé – zatím asi nejtěžší věc v mém životě,“ říká.

Její vztah s otcem byl komplikovaný, plný rozporů i extrémních emocí. „Pes je zakopaný v tom, že já osobně si na něj vlastně nemůžu stěžovat. Byl dobrý otec, řekla bych, že se o mě zajímal více než máma, která byla trochu chladná. Měla jsem ale skvělé dětství, tak skvělé, jak jen v socialistické šedi mohlo být. Bydleli jsme v pěkné vile, byly tam jen dva byty a k tomu byla velká zahrada. I přes chronický nedostatek zboží v obchodech a kultuře „podpultismu“ jsme vždycky měli lepší auto, nejnovější nábytek, který byl jen na export, a moje máma nikdy nestála ve frontě na pomeranče. Jí je vždycky někdo dovezl až ke dveřím,“ popisuje Anna.

Jako dítě a teenagerka si samozřejmě všímala, že se má lépe než spolužáci, ale vysvětlovala si to tím, že její matka byla známá lékařka a otec pracoval na montážích v Libyi. Později i na ministerstvu v Praze, kam se za ním i s matkou později přestěhovaly.

„A zase jsme nebydleli v paneláku s umakartovým jádrem,“ vzpomíná Anna na bujaré večírky s alkoholem a zahraničními lahůdkami z Tuzexu.

Po listopadu 1989 Annin otec rychle pochopil, co se děje, odešel z ministerstva a začal podnikat v zahraničním obchodě – kontakty ostatně měl. Ona tehdy studovala na vysoké škole a byla z celého vývoje vykolejená. „Já jsem samozřejmě jako mladý člověk byla ze změn nadšená, ale co jsem nechápala, bylo to, že všichni ti nomenklaturní kádři, co k nám chodívali, se najednou přetransformovali v přesvědčené zastánce názorového pluralismu a volného trhu,“ říká Anna.

Když se o tom s otcem chtěla bavit, okřikl ji, že je naivní a ničemu nerozumí. Potom uběhlo několik let, kdy ji víc než politika zajímala její práce a osobní život. Po rozdělení Československa se vrátila do rodného města a začala pracovat v lékárně.

„Měla jsem tu práci ráda, ráda jsem se bavila s lidmi, kolegyně mě vždy posílaly k okénku, když tam byli klienti náročnější na komunikaci a vysvětlování. Jednoho dne jsem vydávala léky takovému staršímu pánovi a ten si všiml mé jmenovky na plášti. Zeptal se mě, jestli jsem příbuzná XY. Já mu celá nadšená s úsměvem řekla, že jsem jeho dcera. Pán zrudl a pošeptal mi: ‚Doufám, že tvůj táta shoří v pekle, byl to

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Česko, Nezařazené, Rodina a vztahy

V tomto okamžiku nejčtenější