Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Příliš mnoho imunity taky škodí a proč pan ministr Hamáček nemá pravdu

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Kdo neví, co dělat v éře covidové, nechť si nezoufá. Protože kdo nestačil přečíst celý Deník N, tak zde je můj výběr, neboť dohonit zmeškané při současném tempu událostí již nelze. Pomocnou ruku při zorientování se v turbulentní a informacemi zahlcené době nabízí Petra Procházková.

Uklidnil mne významně! Karel Drbal z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který vnesl do mého tápání ohledně očkování se či neočkování se proti chřipce konečně jasno: „Hlavní benefit očkování proti chřipce spočívá v tom, že nezemřou ti, kteří by na chřipku zemřít mohli.“ Teď ještě zjistit, zda jsem ten, kdo by mohl, či onen, který by nemohl.

Kdo si ale pečlivě prostuduje rozhovor Lenky Vrtiškové Nejezchlebové s tímto imunologem, snad to pochopí. Nevím tedy, zda opravdu chci zjistit, že jsem ten, kdo zemřít může, ale pravda je nelítostná a zvláště před imunology ji nemá cenu skrývat. Pokud se mohu jen teoreticky zařadit mezi ty dva tisíce, které u nás ročně zemřou na následky chřipky, radši si tu vakcínu píchnout dám. Tu na chřipku myslím. Na covid zatím žádnou pořádnou nevyvinuli.

Situace ale není beznadějná. V textu se totiž dozvím, že místo vakcíny se můžu pomalu dávkovat koronavirem ze své neprané roušky, když si ji budu dávat na pusu stále dokola. „Mám to tam napsat?“ diví se autorka, neboť je zodpovědná a nechce šířit návod na to, jak být trochu špindírou. A expert ji utvrzuje v tom, že dostat malou dávku viru rozloženou v nějakém čase je teď vůbec to nejlepší. A já zrovna vyvářela…

Rouška. Foto: Adam Niescioru, Unsplash

Mimochodem, dva tisíce mrtvých s chřipkou je stále o dost víc, než zatím zemřelo na tolik přetřásaný covid. Ale za prvé – rok se s rokem ještě zdaleka nesešel, za druhé, barvitý popis viskózního hlenu v dolních cestách dýchacích a zákeřných cytokinů mne přesvědčil, že tenhle člověk věděl, o čem mluví. Nové obzory mi otevřel, když o imunitě prohlásil, že jí nemá být ani málo ani moc, a že jsou i chvíle, kdy je třeba ji brzdit. Radši ale ne stresem a nedostatkem spánku. Když to říká imunolog, bude to pravda.

A neplést s epidemiologem, či dokonce virologem! Myslím, že po kosmonautech, ošetřovatelích divoké zvěře, IT expertech a popelářích tohle bude další trendy povolání a jakmile se malé děti naučí vyslovovat většinu písmen abecedy, při dotazu čím by chtěly být, z nich vytryskne „imulonog“. Nebo „vililog“. Epidemiologa vyslovit ještě nedokážou. Těch bude tedy v budoucnu tragický nedostatek.

Copak vir, na ten si asi zvykneme a nakonec se spolu naučíme žít, jako muž a žena, kteří si zprvu nesednou, čas ale obrousí ty nejostřejší hroty vztahu, který někdy vyústí v dokonalou symbiózu.

Rusko v nás…

Jenže jsou tady horší věci než viry, se kterými žádná symbióza možná není. Jak píše kolega Ivan Kytka v článku „Putin a ruské peníze v britské nejvyšší politice“, jsou to oligarchové, ti ruští především, s dlouhými chapadly, bez skrupulí a s jediným hodně vyvinutým citem – láskou k penězům.

Mám novinářské investigace ráda, bývají dramatické i tajemné a mívají občas i zásadní vliv na chod dějin. A na jejich počátku bývá náhoda. Tentokrát to nebyla náhoda, ale jedna úřednice na americkém ministerstvu financí. To díky ní úctyhodné a velmi respektované Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů ICIJ odhalilo podvodné transakce ve výši dvou bilionů dolarů. Tohle už je množství, které nejenže neumím napsat pomocí číslic, ale ani si představit.

Zkrátka Ivan Kytka popisuje, jak si v našem západním světě dokázali východní oligarchové nejen najít skulinky v zákonech, ale vybetonovat tady obrovské dálnice vedoucí k slovutným bankám sloužícím jako pračky na špinavé peníze. Smutné čtení, ale kdo nemá při studiu koronavirových temných scénářů ještě dost, tohle ho dorazí a bude mít klid.

K popukání ovšem není ani příběh České pošty a roušek, které její pracovníci nejdřív pěkně osahali, kontaminovali a pak zabalili, aby je poslali našim seniorům. Všichni pro ně chceme to nejlepší. Státní ústav pro kontrolu léčiv ale tvrdí, že tohle rozhodně nejlepší nebylo, naopak vzpoura proti hygienickým pravidlům tandemu Hamáček–pošťáci může mít za následek „ohrožení zdraví miliónů uživatelů“, obává se ředitelka ústavu paní Storová. Všichni se strašně pohádali, pan ministr chce dokonce hnát ústav k soudu, nikdo ale neřekl jasně, zda je třeba s rouškami zacházet v rukavičkách (gumových nejlépe), nebo je možné povalovat je, kde se komu zachce.

Jan Hamáček. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Kolega Prokop Vodrážka, který je zvídavý a důsledný, se zeptal experta Jakuba Krále a vnesl do věci jasno: roušky jsou zdravotnické prostředky a utírat si do nich při balení zpocené čelo fakt nejde. V tomhle sporu ministrovi Hamáčkovi asi nepomůže ani červená mikina.

Nebo pomůže? A bude to mikina?

Bitva mezi svými

Soupeření dvou stran, Trikolóry a SPD mne náramně baví. Přetahování se lidí se stejným pohledem na svět o zhruba 10 procent voličů je prostě úsměvné. Asi hlavně proto, že v něm zvítězí jen jeden, a o to méně podivných zjevů na naší politické scéně bude. I když on se zase někdo najde, kdo si nějakou tu stranu hlásající nesnášenlivost a nenávist založí.

Reportáž ze středočeských Čelákovic, kde se právě taková bitva mezi svými odehraje, z pera Honzy Moláčka, mne baví ještě víc než samotný souboj těch dvou. Zvláště, je-li kolega Moláček členy Trikolóry označen za liberálního levičáka a jako takový dokáže citlivě popsat atmosféru v maloměstské restauraci, kde se odehrála beseda s deseti voliči.

Ivanka Kohoutová a další kandidáti a Trikolóry na předvolební besedě. Foto: Jan Moláček, Deník N

Kdo nebyl v Čelákovicích, už tam po přečtení textu nemusí jezdit. Všechno v něm je.

Jiří Pehe ve svém komentáři klade stejné otázky jako i já a mnoho dalších zvědavců. Třeba proč po řadě měsíců, kdy jsme nasávali zkušenosti s bojem proti koronaviru jako houby, čekáme na testy několik dní a na jejich výsledky stejně tak. Prý to měl pan premiér Babiš vysvětlit ve svém mimořádném projevu, ale asi na to zapomněl, nebo to v poznámkách přehlédl. To se přece může stát každému. „Kdybyste řekl celou pravdu, pane premiére…“ povzdechne si nad tím vším Pehe. I houba má svou trpělivost, vzdychám s ním i já.

Epidemiolog Rastislav Maďar. Foto: ČTK
Epidemiolog Rastislav Maďar. Foto: ČTK

Škoda, že pan premiér více nenaslouchal třeba epidemiologovi Rastislavu Maďarovi, který tak dlouho zkoušel politikům vtlouct do hlavy, že by měli dát na v oboru vzdělané a zkušené, což oni bezesporu nejsou, a zapomenout na chvíli na volby, až se z toho unavil, otrávil a vrátil se do své Ostravy. Má klid. Já moc ne.

A zítra ke kávě na papíru:

– Volby půjde odložit opakovaně a krizový štáb bude těžší obejít
– Schodek rozpočtu zatím není reálný. Ve výpočtech chybí druhá vlna covidu
– Po arabském jaru v Tunisku nikdo nechce zaplatit dluhy českým firmám
– Putinovy rubly na vrcholu britské moci
– Moudrý vůdce, říká o Putinovi vůdkyně běloruské opozice Cichanouskaja
– Šnajdárek: Chytrá karanténa funguje, když nechybují její aktéři
– Komentář: Na co premiér v TV projevu o semknutosti pozapomněl
– Úplatky v kauze Brno-střed dávali i bezúhonní živnostníci, říká žalobce
– Současná česká literatura patří čtenářkám a autorkám
– Absence cizinců bude univerzity stát miliony

Zprávy z východních fronty, důležité, až zásadní, rovněž neprávem opomíjené:

V kazašské Čundže spadla sportovní hala. Nikdo neví proč spadla ani proč ji stavěli. Celý projekt měl přijít na 2,6 milionu dolarů. Teď ale leží v troskách rozprostírajících se na ploše tisíc metrů čtverečních.

Slíbila jsem, že v každém svém Notesu připomenu osud vězněné běloruské flétnistky, odvážné ženy a opoziční političky Maryji Kalesnikavové. Takže novinky nic moc. Lukašenko se rozhodl prát s ženskými. Je stále zavřená a dle rozhodnutí soudu ve vazbě nejméně do 8. listopadu zůstane. Jejích fotek v médiích ubývá, což je špatné znamení. Zapomenutí političtí vězni končívají špatně. A proč se jim říká vězni svědomí? No přece protože jsme to my, kdo je máme na svědomí.

Zpráva o něco lepší: tvořivost běloruských hospodyněk nezná mezí. Protože jsou za vyvěšování tradičních bílo-červených vlajek trestány pokutami či vězením, jdou na to od lesa. Po fikaném věšení prádla na šňůry tak, aby tvořilo barevnou kombinací trenek a triček dojem vlajky, přišel nový trik: vyvěšování hadrů, prostěradel či jiných lajntuchů, na kterých je v rámci sebeobrany napsáno: Já nejsem vlajka! Jak vidno, tady to nepomohlo…

A na závěr krteček. Zase se stal hitem, symbolem a zdrojem české hrdosti. Tentokrát v běloruském internetovém prostředí jede nejspíš bojovat za svobodu a demokracii. Holt má v každém koutě zeměkoule jiné úkoly. A zase beze slov…

Ať se s pomocí Deníku N lépe zorientujete v předvolebním boji, poperete se s covidem a získáte inspiraci alespoň takovou jako běloruské hospodyňky.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější