Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jestli nás Huawei může odposlouchávat, nebo ne, to není ten hlavní problém

Můžeme se dostat do situace, kdy budeme plně závislí na čínských dodavatelích. V tom je skutečné riziko spjaté s Huawei. Foto: Jordan Harrison, Unsplash
Můžeme se dostat do situace, kdy budeme plně závislí na čínských dodavatelích. V tom je skutečné riziko spjaté s Huawei. Foto: Jordan Harrison, Unsplash

Napětí kolem čínské telekomunikační firmy je prvním příznakem jevu, který Západ dosud nepoznal: závislosti na cizích technologiích a know-how. V budoucnu to může být daleko horší.

Koncem listopadu americká vláda vyzvala spojenecké země včetně ČR, aby nepoužívaly výrobky čínské firmy Huawei. (Jaké důsledky to mělo a má u nás, to v Deníku N podrobně sledujeme.) To ovšem není začátek příběhu. Obdobné varování zaměřené dovnitř USA zaznělo už v únoru letošního roku – vydala ho skupina ředitelů hlavních zpravodajských služeb zahrnujících CIA, FBI a NSA.

Ředitel Christopher A. Wray tehdy vyjádřil výhrady vůči Huawei takto: „Jsme hluboce znepokojeni riziky plynoucími z toho, že se umožňuje získat vlivné pozice v našich telekomunikačních sítích firmám, jež mají závazky vůči vládám, které nesdílejí naše hodnoty.“

Je to opatrná formulace, ale jasná. Rizika se v ní blíže nespecifikují; „vlivná pozice“ (position of power) může znamenat ledacos; a nemluví se o Číně, natož o nepřátelské zemi, ale o „vládě, která nesdílí naše hodnoty“. Šéfové amerických zpravodajců však vzápětí výslovně jmenovali dvě čínské firmy, Huawei a ZTE.

Mám vyhodit svůj mobilní telefon či domácí router Huawei, ZTE, Xiaomi apod. a pořídit si jiný? – Ne.

Mám si dělat starosti s tím, že mě mohou odposlouchávat? – Pravděpodobně ne, ledaže se pohybujete v politice, v tajném výzkumu, porušujete zákon anebo stíháte ty, kdo zákon porušují. Ve všech těchto případech si s odposlechy nejspíš víte rady nebo znáte někoho, kdo vám s tím poradí. Ve všech těchto případech nezáleží na tom, jakou značku telefonu používáte.

Je naše infrastruktura v nebezpečí kvůli tomu, že používá výrobky čínských dodavatelů? – Je to možné.

Mám si dělat starosti se závislostí naší země a Západu obecně na čínských technologiích a dodavatelích? – Rozhodně ano.

Od rozebírání amerických ústředen ke světové dominanci

Huawei patří k nejstarším čínským soukromým společnostem. Firmu založil v roce 1987 Žen Čeng-fej v Šen-čenu. Velkoměsto ležící na hranici s Hongkongem mělo už tehdy status zvláštní ekonomické zóny, kde se soukromé podnikání nejen povolovalo, ale podporovalo. Tento přístup byl důležitou součástí Tengových reforem, z nichž se zrodila dnešní Čína jako ekonomická supervelmoc.

Firma Huawei tak byla postupně vším, čím současná Čínská lidová republika. Zpočátku její inženýři rozebírali telefonní ústředny západní výroby, aby se je naučili okopírovat. Později se je naučili vyvíjet sami a lépe. Huawei postupně rozšířila záběr na veškeré vybavení pro přenos dat. Firmě velmi pomohla velká vojenská zakázka. Huawei postavila pro čínskou armádu její první celostátní telekomunikační síť.

V devadesátých letech začala Huawei vyvážet. Nejprve do Hongkongu a Indie, později do Evropy a Austrálie, nakonec též do USA, kde však brzy narazila na potíže, k čemuž se dostaneme za chvíli. Dnes je dodavatelem většiny vedoucích telekomunikačních společností na světě s výjimkou USA. Patří k nim třeba British Telecom, Vodafone, Telefónica, Orange, Deutsche Telekom, Turkcell, keňský Safaricom, švýcarský Sunrise a všichni čínští operátoři.

Žen Čeng-fej (v modré kravatě vlevo) s hlavou Číny Si Ťin-pchingem:

Dnes je Huawei skutečný gigant. Má 180 000 zaměstnanců ve 170 zemích. V letošním roce očekává tržby přes 100 miliard dolarů při ziskové marži kolem 8 procent (což je v rámci oboru velmi slušné). Působí ve čtyřech oblastech: dodává vybavení pro telekomunikační společnosti (tedy zařízení, díky nimž fungují mobilní a pevné sítě); vybavení pro interní datové sítě podniků a státních organizací; a konečně vyrábí telefony.

Vybavením se rozumějí komplexní dodávky na klíč, tedy hardware, software a služby. Část svých výrobků (modemy, routery, set-top boxy apod.) prodává Huawei jako tzv. white-label products, tedy bez vlastního označení – značku na ně dává prodejce. A konečně Huawei provozuje cloudové služby, tedy poskytování softwaru na dálku podobně jako např. Amazon, Microsoft a Google.

V prodeji smartphonů je Huawei druhá na světě, po Samsungu a před Applem.

V dodávkách vybavení pro mobilní sítě je dnes Huawei světovou jedničkou těsně před švédským Ericssonem. Třetí je finská Nokia (ano, stále ještě úspěšně podniká, jen už nevyrábí telefony), na čtvrtém místě je další čínská firma ZTE (pravděpodobně většinově vlastněná státem, v Číně je však vlastnické vztahy velmi těžké rozmotat), pátý je korejský Samsung.

Jak je vidět, ani jedna z těchto firem není americká, což v digitálních technologiích až dosud bývalo neobvyklé. Hlavní slovo začínají mít Číňané. Význam obou skandinávských firem je také atypický, jde vlastně o jediné odvětví digitálního průmyslu, kde Evropa hraje významnou roli. Má to historické důvody: Švédové a Finové s přispěním dalších evropských zemí současnou podobu mobilní telefonie koncem 80. let minulého století vynalezli. Tato výhoda dnes do značné míry končí, protože poprvé po mnoha letech přichází zcela nový technologický standard.

Jiná hra: LTE a internet věcí

Mobilní sítě blízké budoucnosti se označují buď jako pátá generace, nebo (přesněji, protože členění do generací je víceméně marketingový trik) LTE, Long Time Evolution. Jsou mnohem výkonnější než současné, protože se definitivně zbavily dědictví původní telefonní sítě. Evropa tentokrát žádnou znalostní výhodu nemá, LTE vyvíjejí všechny technologické velmoci souběžně, obzvlášť silné a rychlé jsou asijské země: Japonsko, Korea a Čína. Huawei patří v LTE mezi nejsilnější hráče světa.

Sítě nového standardu budou sice pořád sloužit k telefonování, ale skoro už jen mimochodem. Byly vymyšleny hlavně kvůli přenosu dat. A budou základem vznikajícího internetu věcí (IoT, Internet of Things), na němž už mezi sebou komunikují nejen lidé, ale také a hlavně zařízení: auta, vybavení domácností, průmysloví roboti, parkovací místa v ulicích, vodovodní sítě a tak dále.

Pro telekomunikační operátory jsou LTE sítě a internet věcí spásou, umožní jim nabídnout nové služby a získat nové zákazníky. Zároveň znamenají enormní investici, pravděpodobně větší než cokoli, co kdy telekomy musely zaplatit, a návratnost bude pomalá. Volba dodavatele je citlivá věc už z tohoto důvodu, ale tím to jen začíná.

Internet věcí představuje zcela nové bezpečnostní riziko. Je to poprvé, co přenášíme ve velkém měřítku virtuální svět do reálného – se všemi jeho nectnostmi. V každém počítačovém programu jsou chyby. Dosud působily hlavně to, že se nám občas zasekl počítač, smazal soubor, přerušil telefonní hovor. Zítra kvůli nim mohou selhávat auta, vlaky, lékařské přístroje. Každou z těch věcí mohou také napadnout hackeři, což se ostatně už děje.

To je pořádný problém sám o sobě, ale navíc musíme zvažovat důvěryhodnost a spolehlivost dodavatele ze země, která „nesdílí naše hodnoty“, jako to formuloval ředitel FBI.

Jak je vyhnali z Ameriky

Po únorovém vystoupení šéfů zpravodajských služeb nabraly věci v Americe rychlý spád. V březnu stáhl telefony Huawei z prodeje Best Buy, největší maloobchodní řetězec se spotřební elektronikou v USA. A v dubnu FCC zakázala státní správě nakupovat telekomunikační vybavení od rizikových firem, přičemž jako příklad výslovně jmenovala Huawei a ZTE. Téhož dne Huawei oznámila, že se začíná z amerického trhu stahovat, a propustila několik klíčových amerických zaměstnanců včetně Williama B. Plummera, muže, který se do posledního okamžiku snažil ve Washingtonu vybojovat pro Huawei lepší výsledek.

Američané nezakázali byznys s čínskými firmami proto, že by jim prokázali například pokus o špionáž. Nenašli žádné utajené čipy, které posílají odposlech do Pekingu. Použili jiné zdůvodnění, jímž je embargo na export do Íránu a severní Koreje. Na samotnou neamerickou firmu se embargo sice nevztahuje, výrobky ZTE a Huawei však obsahují díly a komponenty od amerických dodavatelů. Vývoz takových technologií v USA zakazuje zákon a postihy jsou tvrdé.

ZTE dopadla aspoň dočasně podstatně hůř než Huawei. Dostala zákaz kupovat v USA komponenty do svých výrobků, zejména procesory od firmy Qualcomm a operační systém Android. To byla pro čínskou státní firmu těžká rána. Situaci pak řešil osobně prezident Trump. Uložil ministerstvu obchodu najít kompromisní řešení v zájmu širší americko-čínské dohody, což se posléze stalo. ZTE zaplatila miliardu dolarů pokuty, vyměnila několik osob v představenstvu, složila kauci ve výši 400 milionů dolarů pro případ dalšího konfliktu – a výměnou za to vše nakupuje v USA dál.

Dodnes není jasné, jestli šlo o komedii obratně sehranou pro Číňany, anebo zda skutečně mezi Trumpem a některými americkými úřady panuje neshoda ve věci přístupu k Číně. Události letošního podzimu nasvědčují druhé možnosti. Týká se to zejména kauzy Meng.

Začíná to být osobní

Prvního prosince letošního roku byla na letišti v kanadském Vancouveru zatčena Meng Wan-čou, finanční ředitelka společnosti Huawei, místopředsedkyně představenstva a kromě toho všeho také dcera zakladatele společnosti Žen Čeng-feje. Kanaďané ji zadrželi na žádost amerických úřadů. Ty žádají, aby byla vydána k trestnímu stíhání v USA. Opět jde o porušení embarga na export do Íránu.

Paní Meng hrozí v Americe až 30 let vězení, extradiční řízení však může trvat dlouho, možná roky. Meng Wan-čou byla po deseti dnech propuštěna na kauci, nesmí ovšem opustit Vancouver. Jak silnou pozici v této kauze americká vláda má, zda může případný soud vyhrát, není vůbec jasné.

K zatčení paní Meng došlo pozoruhodnou shodou okolností téhož večera, kdy Donald Trump a čínský prezident Si Ťin-pching spolu povečeřeli v Buenos Aires na setkání G-20 a očividně v dobré náladě vyhlásili devadesátidenní „příměří v obchodní válce“. Ta sestává z vyhlašování cel a vzájemných zákazů dovozu.

Mohlo by to vypadat jako promyšlená hra, ale nespokojenost prezidenta Trumpa vypadá zcela autenticky. Naznačil dokonce, že chce osobně intervenovat, což je u západního státníka v případě trestního stíhání velmi nezvyklé a na hraně únosnosti. Zřejmě kauzu vnímá jako ohrožení dohody s Čínou, od níž si hodně slibuje. Kdyby se čínský trh více otevřel americkému zboží, mohl by to prezident prezentovat jako velké politické vítězství. A někteří z jeho podřízených mu, jak to tak vypadá, mydlí schody v dokonalé shodě s kanadským premiérem Justinem Trudeauem, což rozhodně není Trumpův přítel a spojenec.

Kanada se tím ovšem v Číně dostala na černou listinu – a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Krátce po propuštění Meng Wan-čou z vazby byli v Číně zatčeni dva kanadští prominenti, bývalý diplomat Michael Kovrig a podnikatel Michael Spavor, oba dostatečně politicky angažovaní, aby se proti nim našla použitelná záminka.

Později k nim přibyla třetí osoba: Kanaďanka Sarah McIverová. Všichni tři zatím zůstávají ve vazbě navzdory diplomatickému úsilí Kanady a EU (nikoli však USA) o jejich propuštění. „Kde jste byli, když Kanada ilegálně zadržela čínské podnikatele na žádost USA?“ řekla k tomu Chua Čchun-jing, mluvčí čínského ministerstva zahraničí. (Čínské úřady donedávna tvrdily, že zadržení Kanaďanů nemá s kauzou Meng nic společného.)

Tohle není ta Čína, kterou si představujeme

Z digitálních technologií se stává geopolitika. Vlastně na ni měly vliv vždy, ale teď si toho všímáme víc, protože se posouvá rovnováha sil.

Prakticky po celou dobu rozvoje digitálních technologií neměl Západ soupeře. Na trhu dominovaly americké firmy, které také vlastnily potřebné know-how: patenty, softwarová autorská práva, mozky lidí, kteří to všechno vymýšleli. Technologickému světu vládly Microsoft, Intel, Cisco a IBM, později Amazon, Apple, Facebook a Google, dnes také Uber, Netflix, Tesla a SpaceX, tedy americké firmy, z nichž většina sídlí v Silicon Valley. Trochu k tomu přispívala Evropa a Izrael. Vesměs tedy země víceméně „sdílející naše hodnoty“, jak by to řekl ředitel FBI.

Totéž ostatně platilo v dalších technických odvětvích s nepříjemnou anomálií ruských kosmických raket a některých zbraňových systémů, kde ovšem jde spíš o neochotu USA ke státním výdajům než o skutečné zaostávání.

Jenže teď je tu Čína, kterou často máme za velkovýrobce nekvalitních triček a plastových potřeb pro domácnost. Tím také pořád je. Jenže vedle toho je také technologickou supervelmocí. Vypracovala se k tomu během posledního desetiletí.

Huawei je ukázkou, co dnešní Čína dovede. Nejde a nepůjde o jedinou firmu, Huwaei a ZTE jsou prostě jen těmi prvními, s nimiž jsme se setkali. Brzy začne na Západ expandovat ve velkém Alibaba a Tencent, dočkáme se prvních významných výsledků čínského výzkumu umělé inteligence a za pár let to nejspíš bude spojení biotechnologií a genetiky s počítači. Čína do všech těchto odvětví vkládá velké státní investice, rozšiřuje univerzity a produkuje v nich kvalitní absolventy. Autoritářský režim, je-li provozován chytře, což Čína rozhodně je, má v tomto směru větší možnosti než demokracie závislá na politickém kompromisu a tržních mechanismech. Ty reagují pomalu a nepředvídatelně.

Nikdo neumí všechno

Obrázek Číny, která nás převálcuje, však také není správný. Rychlý pokrok, kterého Čína dosáhla, je do značné míry umožněn tím, že Číňané mohou plně těžit z toho, co dosud vymyslel Západ. Nakupují na Západě to, co sami vyrobit zatím nedovedou, využívají veřejně přístupných znalostí a prokazatelně si pomáhají i porušováním autorských práv a průmyslovou špionáží.

Vzájemná závislost firem a národních ekonomik je v digitálním průmyslu normální. Podívejme se dovnitř typického smartphonu Huawei. Některé důležité části v něm jsou domácí, tedy čínské výroby: hlavní procesor, část čipů řídících dobíjení baterie, zvukový procesor. Paměťový čip je od korejského Samsungu, další součástky pocházejí z USA, Japonska, Nizozemska a Tchaj-wanu. Když naopak otevřete třeba iPhone, bude v něm více amerických a korejských součástek, méně čínských, ale v zásadě půjde o stejně pestrou směs.

Její složení je navíc proměnlivé a řídí se hlavně aktuální cenou. Americký inženýr Scotty Allen před časem pobavil odbornou veřejnost, když si sám postavil nový iPhone ze součástek, které do jedné nakoupil v Šen-čenu na tržištích. Zdaleka ne všechny ty součástky však byly čínské výroby.

Žádná země není v digitálním průmyslu soběstačná. Jediné dvě, které by si mohly soběstačnost – draze a zdlouhavě – opatřit, jsou USA a Čína, přičemž Amerika k tomu má mnohem blíž. Čína se však rozvíjí rychleji. Donedávna jsme měli plnohodnotnou náhradu za všechno, co nám odtamtud mohli dodat. Právě teď jsme v bodě zlomu, kdy to přestává platit.

Co je doopravdy v sázce

V čem tedy spočívá riziko čínských technologií obecně a výrobků Huawei speciálně? Můžeme je rozdělit do několika kategorií.

Začněme od těch čistě technických. V produktech Huawei, stejně jako v jakémkoli softwaru či hardwaru libovolného výrobce, mohou být „zadní dvířka“, back doors. Jde o mechanismus, který výrobci umožňuje obejít veškeré zabezpečení a vstoupit do zákazníkova systému. Proč? V nejlepším případě proto, aby uměl najít a odstranit závadu, se kterou se jinak nedá hnout.

Týž nástroj se však dá použít pro mnoho jiných věcí. Například k odposlechu datové komunikace. Ke zpomalení chodu nebo vyřazení některých funkcí. Anebo jako tzv. kill switch, který v případě potřeby zařízení na dálku vypne tak, že už nepůjde zapnout – jako opatření pro extrémní případ. Právě zde stojí znovu za připomenutí, že na telekomunikačních sítích budoucí generace bude závislé nejen telefonování a připojení k internetu, ale také internet věcí – auta na silnicích, výrobní linky, městská infrastruktura.

Zadní dvířka se vyskytují v digitálních systémech často, americká NSA takto prokazatelně získala přístup k šifrovacím mechanismům používaným v mnoha produktech včetně Windows. Vedle toho existují četná obvinění týkající se spolupráce mezi americkými tajnými službami a americkými digitálními firmami, vznesená Edwardem Snowdenem z jeho moskevského exilu.

Snowden není plně důvěryhodná osoba, existují však nepřímé důkazy podporující mnohá z jeho tvrzení. Nevýhodou Západu v podobných situacích je jeho otevřenost, svobodný tisk apod. – působí pak dojmem, že hlavním nebo jediným hříšníkem je on. Je však logické předpokládat, že Číňané se chovají stejně. Vzhledem ke své informační uzavřenosti to mají jednodušší.

Důkazy ovšem nemáme. Objevit, že zařízení je kompromitované, může být velmi obtížné. Na druhou stranu prokázat, že kompromitované není, je absolutně nemožné. Západní státy tedy možná nikdy nedokážou prokázat, že Huawei (nebo kdokoli jiný) zadní dvířka používá, zatímco Huawei (nebo kdokoli jiný) z principu věci nikdy nemůže prokázat, že je nepoužívá.

V tom je jádro technického problému. Jediným řešením v takové situaci je důvěra. A ta se teď vytrácí. Hlavní rizika však nejsou čistě technická.

Jde o to, kam budeme patřit

Zmíněná vzájemná závislost výrobců a států je dobrá věc. Právě ona vytváří důvěru, dokud nezačnete technologie používat jako geopolitickou zbraň.

Produkty Huawei jsou kvalitní a levné. Západní operátoři mobilních sítí a další zákazníci je proto nakupují rádi. Západní veřejný sektor je dost často nakupovat prostě musí, aby vyhověl požadavkům zákonů o veřejných zakázkách. Tím se postupně vyřazují ze hry firmy jako Ericsson a Nokia, které dlouhodobě nedokážou Číňanům konkurovat cenou. Huawei má nižší náklady a Čína nemá zákon, který by zakazoval státní podporu domácích firem.

Tím se můžeme časem dostat do situace, kdy budeme v některých oblastech plně závislí na čínských dodavatelích. Nebudeme v nich mít západní výrobce a po čase nebudeme mít ani dostatečné znalosti potřebných technologií. Pro Čínu by to byl velmi výhodný stav. V něm spočívá skutečné riziko související s Huawei, ZTE a nejspíš mnoha dalšími: že se dostaneme do jejich vleku, stejně jako dnes jsme v Evropě ve vleku USA. Avšak Amerika, ať k ní má kdo libovolné množství výhrad, je součástí téže části světa jako my. Sdílíme s ní klíčové hodnoty. Máme s ní spojenecké smlouvy.

Že přesně s tím mnozí lidé na Západě nesouhlasí? Ano, to je pravda. Právě proto se digitální technologie stávají geopolitikou, právě proto souvisí volba dodavatelů klíčových systémů s budoucí politickou orientací celé země.

Mimochodem, ve hře je ještě jedno riziko, trapně triviální. Velké zakázky a velké peníze mohou vždy znamenat velkou korupci. Platí to obecně, ale v případě zemí jako Čína to znamená, že přibude manažerů, úředníků a politiků, kteří jim budou zavázáni. Nebo budou jimi vydíratelní. Stanou se jejich placenými exponenty u nás.

V americko-čínské obchodní válce, jíž jsme svědky a součástí, byť zatím okrajovou, jde i o tohle.

My, a čí armáda?

Žen Čeng-fej, zakladatel společnosti Huawei, před vstupem do podnikání zastával poměrně vysoké postavení v Čínské lidové osvobozenecké armádě, byť bez vojenské hodnosti. Působil v ženijních jednotkách, byl tam postupně až zástupcem ředitele výzkumu informačních technologií.

To nemusí být podstatné, vojenskou kariéru má za sebou mnohý čínský podnikatel. Je však pravděpodobné, že právě to mu usnadnilo sjednat si audienci u generálního tajemníka Komunistické strany Číny Ťiang Ce-mina. Žen Čeng-fej se s ním sešel v roce 1994. „Zařízení pro přenos dat jsou významná z hlediska bezpečnosti státu a země, která je sama nevyrábí, je na tom tak, jako by neměla svou vlastní armádu,“ řekl prý tehdejšímu čínskému vůdci.

Měl naprostou pravdu, Ťiang Ce-min to pochopil a rozvoj Huawei podpořil. Západ musí své priority teprve zvážit.

Kauza Huawei

Česko, Nezařazené, Svět, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější