Někdy je důležité ukazovat hladomor na jiné straně planety, jindy že se lidé i tam umí radovat
Jan Grarup nafotil svůj první konflikt v Severním Irsku, když mu bylo devatenáct let. Od té doby přes čočku svého fotoaparátu sledoval například sametovou revoluci v Československu, válku v Jugoslávii nebo genocidu ve Rwandě. Právě snímky ze Rwandy se proslavil možná nejvíce. Pravá válečná fotografie nemá za úkol odpovídat na otázky, ale přimět diváka přemýšlet, říká Grarup.
Svůj první konflikt jste nafotil, když vám bylo teprve devatenáct, jak jste se k tomu dostal takhle mladý?
Když jsem přijel v 1987 do Severního Irska, netušil jsem, že půjde o něco tak násilného. Zajímaly mě hlavně příběhy místních lidí a střet dvou náboženství. Neodjížděl jsem s myšlenkou, že „budu válečný fotograf“. Ale zjistil jsem tam, co je „anatomie“ konfliktu a co takový konflikt může všechno znamenat. Nejen v Irsku, ale i jinde. A tak jsem začal fotit civilisty, které konflikt v Severním Irsku zasáhl. Tohle mě zajímalo od samého počátku nejvíc.
Jak hledáte ve válečném konfliktu linii mezi bezpečím a touhou být ve středu dění?
Každá válka je jiná a má svoje vlastní pravidla. Ve chvíli, kdy se ocitnu uprostřed konfliktu, se vystavuji nebezpečí ze všech stran. Naučil jsem se spoléhat na svoje instinkty. Navíc pokud pronásleduju nějaký příběh, udělám cokoliv, abych ho zachytil, a půjdu za ním, ať to stojí, co to stojí. Válečná fotografie není o tom, zůstat v bezpečí, protože příběhy, které fotím, bezpečné nejsou. Například během ofenzivy Mosulu jsem