Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„,Nechlub se‘ byl náš rodinný imperativ. Těžko jsem se prosazovala.“ Dosud nezveřejněné povídání s herečkou Janou Štěpánkovou

Jana Štěpánková 15. listopadu 2017 v Divadle Ungelt na tiskové konferenci u příležitosti premiéry hry Pardál, kde si zahrála po boku Františka Němce. Foto: ČTK
Jana Štěpánková 15. listopadu 2017 v Divadle Ungelt na tiskové konferenci u příležitosti premiéry hry Pardál, kde si zahrála po boku Františka Němce. Foto: ČTK

Vzpomínka Tomáše Koloce: Mluvili jsme to odpoledne s herečkou Janou Štěpánkovou o všem možném. Povídala mi o svém dětství, otci, bratrech, kolegyních i kolezích, o životě v 50. letech i o umění. S mnohým z toho se, pokud vím, nikdy veřejně nesvěřila.

V létě 2012 jsme se s herečkou Janou Štěpánkovou sešli v jedné kavárně v Jugoslávské ulici v Praze, nedaleko od Vinohradského divadla, kde hrávali její rodiče, bratr, a které bylo i její domovskou scénou po dlouhých osmadvacet let.

Odešla z něj až po smrti šéfrežiséra divadla Jaroslava Dudka, který byl čtyři desítky let jejím manželem. Psal jsem tehdy knihu o českém divadle a potřeboval jsem paní Štěpánkové položit několik otázek. Nakonec se z toho vyvinulo – snad to nebude znít nadutě – krásné dopoledne plné souznění, z něhož nic, co zaznamenal můj diktafon, nebylo až po dnešní dny zveřejněno. Nic z toho, o čem jsme mluvili, herečka, pokud vím, jinde nerozvedla.

Jana Štěpánková podlehla letos 18. prosince dlouhotrvající nemoci. Veřejnost se o její smrti, na přání zemřelé (přesně ve stylu její výchovy z dětství – „nikdy se na veřejnosti s ničím nechlub!“) dozvěděla až za čtyři dny, když už bylo po pohřbu. Následující vzpomínku píšu jako své osobní rozloučení a poděkování za naše setkání.

Složil jsem ji z našeho rozhovoru, který jsme ono milé dopoledne vedli o jejích slavných předcích, dětství, zrání, hereckém řemesle, které se v požehnaných případech mění v umění, a o jejím pohledu na dnešní umění.

Nebála se říct věci nahlas, třeba zkritizovat skupinu hlučících arabsky mluvících podnikatelů u vedlejšího stolu – i nejhlasitějšího z té skupiny: jejich českého průvodce, který telefonoval. Když však přišla řeč na její dětství, o němž, jak mi řekla, mluvila s novinářem úplně poprvé, začala mluvit úplně potichu. Možná zas i pro ten rodinný imperativ „Nechlub se“…

Hálek, Šrobár a tak trochu i Fučík

„Narodila jsem se v Žilině. Moji rodiče tam byli tehdy z Prahy jen na návštěvě za prarodiči, ale moje maminka, Elena Hálková, tam prožila celé dětství i mládí. Byla vnučka básníka Vítězslava Hálka, její otec MUDr. Ivan Hálek byl lékař lidumil, osvícenec, který po promoci nešel na českou kliniku, ale do nejchudšího kraje monarchie, na Kysuce, kde léčil zadarmo, za vajíčka, a vedle toho překládal a napsal krásnou knížku pamětí. Žili v Bytči, ze zámečku tam dědeček udělal dětský špitál, a jeho dcera, moje maminka, tam za první republiky 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější