Od Havla přes Klause k Zemanovi. Jak se z české zahraniční politiky stala nesrozumitelná fraška
Komentář Jiřího Pehe: Tuzemská zahraniční politika nás znovu a znovu překvapuje svojí schopností dosahovat nových met v nesrozumitelnosti a kakofonii mnoha hlasů. Na to, že se v ní léta navzájem překřikuje několik nejvyšších ústavních činitelů, jsme si už zvykli. Teď se v ní ale objevují i další političtí hráči, kteří se z různých důvodů (někdy dosti principiálních) rozhodli nerespektovat skutečnost, že podle ústavy nese za zahraniční politiku odpovědnost primárně vláda.
Nejednotnost v české zahraniční politice v posledních týdnech symbolizuje zejména cesta senátní delegace v čele s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem na Tchaj-wan. Stejně jako mnohé další zahraničněpolitické aktivity je i ta výrazem skutečnosti, že zahraniční politika není už mnoho let výsledkem konsenzu hlavních politických aktérů u nás na principiálních národních zájmech, nebo přinejmenším důsledného plnění ústavní role, kterou má hrát vláda, ale jen prodloužením partikulárních domácích politických zájmů.
Cesta Vystrčilovy delegace na Tchaj-wan zároveň reprezentuje další důležitý prvek české zahraniční politiky: ideovou rozpolcenost premis, z nichž vychází. Státy se udržují idejemi, z nichž vznikly, řekl kdysi Tomáš G. Masaryk, takže v zahraniční politice stále přežívá havlovská filozofie boje za lidská práva, která stála u znovuzrození demokratického státu v roce 1989.
Vedle „havlovského“ ideového základu se ale do ní postupně prosadily další ideové proudy, které v podobě názorové orientace mlčící většiny též stály u zrodu české demokracie v roce 1989 a jsou s výše uvedenou tezí v přímém rozporu. Jde zejména o oživení českého provincialismu v podání Havlova prezidentského nástupce Václava Klause, který se vyznačuje nedůvěrou k většímu mezinárodnímu angažmá země a nevěří ve „vyšší“ ideje. Je spojen s neodmyslitelným nacionalismem, který ve stylu „my vše víme nejlépe“ vyznává myšlenky o české národní výjimečnosti. Na jakékoliv zapojení země do nadnárodních integračních či bezpečnostních celků tak hledí s nedůvěrou.
Jinými slovy, havlovskou starost o dodržování lidských práv ve světě nebo snahy o spoluúčast na projektech společné globální odpovědnosti za osud planety, na které žijeme, považuje tato ideologie za zbytečnou veteš. Máme si hledět vlastního písečku a mezinárodní spolupráci brát především jako nástroj k prosazování vlastních zájmů.
Klausovo intermezzo
Ať už si ale myslíme o Klausově pojetí zahraniční politiky cokoliv, i ona
