Vánoční evangelium podle Čapka

Základem našeho dnešního přemítání je text Karla Čapka Svatá noc z cyklu Apokryfy.

A co my s ním? Jak ho vyložíme? Jak mu porozumíme? Jak se týká našich životů a naší doby? Neboť jaké jiné texty bychom měli číst a vykládat než ty, které se týkají našich životů a naší doby?

Text – a po něm výklad vzhledem k životům a době. Tak nějak obvykle vypadá struktura poctivého kázání: Ne to, co zrovna kazatele napadne, ale co vyplývá z textu. Ovšem ne z ledajakého textu, nýbrž z posvátného textu. Z textu biblického. Nejvýsostněji – z evangelia.

Chci tím snad říci, že Čapkův text je pro nás textem posvátným, čímsi jako evangeliem? Ne, určitě ne. Lze dosti pochybovat, že by se Karlu Čapkovi líbilo, kdyby někdo z jeho knih dělal jakousi sekulární bibli. Ale na druhou stranu – ano, něčím, nějak ano. Kdybychom se ptali, jakou zásadní zprávu přinášejí Čapkovy knihy o světě – je to dobrá zpráva. Je to zpráva o tom, že člověk, a to každý člověk, v sobě má jakousi touhu po dobrém. Že každý člověk má jakýsi vztah k tomu, co ho přesahuje, i když tomu nemusí nutně říkat Bůh. Je to zpráva o naději.

Dobrá zpráva, řecky euangelion. A nejde jen o euangelion-evangelium-dobrou zprávu v přeneseném smyslu. Když procházíme Čapkovými knihami, znovu a znovu narážíme na místa, kde se dotýká přímo oněch starých posvátných motivů evangelních. Dotýká se jich lehce, s humorem a nadhledem – ale vždycky s úctou. Dotýká se jich, inu, čapkovsky.

K takovým textům patří i Svatá noc z Čapkových Apokryfů. Každý apokryf se vztahuje k nějakému kanonickému textu. To znamená, že parafrázuje a převypravuje a rozvíjí a zaplétá nějaký dobře známý kanonický příběh – co bylo předtím, co bylo potom, co bylo okolo. Čapkova Svatá noc je, jak každý vidí, parafráze notoricky známého