Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Na konci světa je učí, jak neublížit svému dítěti i jak se mu bránit. Vánoce žen s dlouhým pohledem

Ženy a děti z Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou. Foto: Petra Procházková, Deník N
Ženy a děti z Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou. Foto: Petra Procházková, Deník N

Jména dětí i žen, které vystupují v následujících příbězích, se nedozvíte, jejich osudy jsou ale skutečné. Žijí na konci světa také proto, že se ten svět k nim nechoval vždy zrovna nejvlídněji. Mnohé se do Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou uchýlily před násilím, týráním, nepochopením a pohrdáním lidí cizích i těch nejbližších. A snaží se tady dokázat: „I já, mentál, jak mi říkáte, dokážu milovat své dítě. A mám na něj právo!“

Příběh paní K.

Narodila se s mentálním postižením. Až do dospělosti žila se svými rodiči. Těžko říct, zda ji milovali, litovali, ponižovali či nenáviděli jako každodenní připomínku vlastního selhání… Anebo možná jen nevěděli, jak se o ni správně starat. Nebo se jim zdálo, že tou nejlepší výchovou psychicky těžce nemocné dcery je něco na způsob drezúry.

Jak se stalo, že otěhotněla a porodila, se už asi nikdo nedozví. Není ani jisté, zda to ví ona sama. Dnes má osmiletého syna.

Nejdřív zemřel otec, pak matka. Zdravé sestry paní K. zjistily, že takovou zátěž, jako je tohle stvoření, navíc obtěžkané potomkem, nezvládnou.

Když ji přivedly k Máří Magdaléně, nemluvila. Měla pohled postřelené laně, která čeká, až jí někdo dá ránu z milosti. Pak se rozšeptala. Alespoň to.

Teď stojí proti mně uprostřed vzorně uklizeného pokoje. Nedokáže mi ale pohlédnout do tváře a zjevně doufá, že ani já ji nebudu obtěžovat rozhovorem z očí do očí. Toho schopna není.

„Párky,“ hlesne. Budou k obědu.

Malé vítězství. Donedávna ani nevěděla, jak zapnout sporák nebo kde párky koupit.

Před obličejem si drží ruku, jako by se kryla před útoky okolního světa. Opatrně mi ukazuje andulku v kleci. Ještě před pár týdny prý byla paní K. úplná troska – tu z ní udělala vlastní rodina. Od dětství ji matka chránila, opečovávala, ale také možná nevědomky přesvědčovala o její vlastní neschopnosti, o tom, že se nedokáže nic naučit, o ničem rozhodnout ani ničeho dosáhnout. Nemožná, a idiotka k tomu. I sadismus může být projevem rodičovské lásky. Přehnané snahy řídit a ovládat slabšího jedince. Pro jeho dobro. Něco ve stylu Přeletu nad kukaččím hnízdem. Tahle dokonalá mateřská péče dostala paní K. na úplné lidské dno. Teď, když maminka není, se z něj pokouší odrazit.

Chlapec se zdá být úplně pořádku. Nakolik vnímá postižení maminky, není jasné. Chodí do školy v nedalekém městečku Chřibská, stejně jako všechny děti od Máří Magdalény. Bez rozdílu. I díky inkluzi. Ať už to jejich mámy vnímají jako nutnou povinnost, která je podmínkou jejich přebývání v domově, a nechápou smysl vzdělávání, nebo touží po tom, aby dítě dosáhlo vyšších met než ony samy. Zhruba polovina dětí od Máří Magdalény na rozdíl od svých maminek vůbec žádným postižením netrpí. Jestli je něco trápí, pak vědomí, že „máma je mimo“.

Paní K. zatím není schopna samostatně vychovávat syna. Ale šance, že se to naučí, je velká. Potřebuje rok, dva, nebo pět. Mezitím chlapec povyroste a může se stát víc než oporou.

Děti mentálně postižených mohou v pubertě začít své matky nenávidět, někdy i fyzicky napadat. Foto: Petra Procházková, Deník N

Příběh Marcely D.

Jednatřicet let ve státní správě, slušná kariéra zhmotněná do hodnosti plukovnice, a teď tohle. Marcela Dvořáčková řídí Domov sv. Máří Magdalény se zvláštní směsicí citu a empatie okořeněnou smyslem pro řád, systém a dodržování pravidel. Ta tu platit musí. I když s mírou – bez budíčků a rozcviček. „Jestli si chce maminka chovat dítě na pravé nebo na levé ruce, to je mi jedno. Mojí starostí je, aby jí to dítě neupadlo.“

Jak se z vysoké důstojnice celní správy stane ochranářka mentálně postižených matek? Osob, které nejsou už ani na okraji společnosti, ale přepadají přes něj?

Před čtyřmi lety Marcela kandidovala za hnutí ANO do Senátu. V rámci kampaně objížděla svůj rajón a zavítala také do azylového zařízení v Jiřetíně. „Potkala jsem tady paní Uršulu. Vyprávěla a prováděla po domově. Jedna žena krmila sebe a své dítě těstovinami. Když jsem se jí ptala, jak je na tom, rozplakala se a řekla, že to má jen díky pomoci, jinak by neměla vůbec nic k jídlu. Tak jsem se taky rozbrečela. Vždyť já jsem tehdy netušila, že je u nás ještě místo, kde nemají lidé co jíst!“

Problémy s jídlem ale mají mnohé ženy v jiřetínském domově

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější