Deník N

Co se stalo, přihodilo, v městě Betlémě: krátká úvaha o hvězdě a slunovratu

Giotto di Bondone: Klanění tří králů. Freska v kapli Scrovegniů, Padova, 1305
Giotto di Bondone: Klanění tří králů. Freska v kapli Scrovegniů, Padova, 1305

Když se narodí budoucí slavná osobnost, zpravidla se neví, že o slavnou osobnost půjde. Budoucí životopisci tak mají volnou ruku, mohou si vybrat a zdůraznit, cokoli se jim hodí. Možná něco přimyslet. Nikdo v dějinách lidstva nemá čtenější životopisy než Ježíš Nazaretský, později zvaný Kristus, jehož narození si každoročně o Vánocích připomínáme.

Kristovými životopisci jsou samozřejmě autoři prvních tří knih Nového zákona, tzv. synoptických evangelií, které známe pod jmény Matouš, Marek a Lukáš. Kdo Bibli nečetl (a to bude u nás dost přes polovinu populace), bude překvapen, jak málo se evangelia věnují Ježíšově narození, tedy právě tomu pěknému příběhu, který dobře znají i bezvěrci: Betlém, jesličky, zvířata, pastýři, tři králové…

Markovo evengelium, nejstarší z těchto tří knih, nemá o narození Krista doslova ani řádku. Naplno se pouští hned do hlavního děje, tedy posledních tří let Ježíšova života nabitých akcí. Zahájil je křest rukou Jana Křtitele a čtyřicet dní půstu v poušti, zdánlivě skončily na pahorku Golgota za hradbami Jeruzaléma. Ty tři roky (a zejména jejich poslední týdny a dny) tvoří zakladatelskou legendu křesťanství. Vysvětluje se v ní (a také zatemňuje), kým Ježíš byl, čemu věřil, co hlásal a dělal.

Ježíšovo dětství a mládí – všechno do jeho třiceti let – evangelisty nezajímaly. A okolnosti jeho zrození jen málo.

Betlém

Ježíš, hebrejsky Ješua, se narodil v rodině řemeslníka Josefa a jeho ženy Marie. Došlo k tomu ve městě Betlémě. Marie byla Josefovi zasnoubena, ale ještě před svatbou otěhotněla, ač byla pannou.

Podle evangelisty Matouše se Josefovi předtím ukázal ve snu anděl a řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“ (Mt 1, 20). Lukáš má příběh zvěstování komplikovanější, u něj navštíví anděl s vysvětlením přímo Marii. Kromě toho Lukáš uvádí na scénu ještě Alžbětu, Mariinu příbuznou a matku Jana Křtitele, setkání s nímž o mnoho let později odstartuje Ježíšovu kariéru kazatele a proroka.

Krátce poté se konalo v celé římské říši sčítání lidu nařízené císařem Augustem; každý musel odejít do města, odkud pocházel jeho rod. Josef a Marie se proto chtě nechtě vydali z Nazaretu, kde žili, do Betléma, kam Josef úředně patřil. (Je to asi sto padesát kilometrů dost nepřívětivou krajinou.) V hostinci pro ně nebylo místo, nocovali proto v chlévě, kde Marie porodila. Před pastýři hlídajícími nedaleko své stádo se najednou objevil anděl a sdělil jim: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán.“ (Lk 2, 10). Pastýři se šli do Betléma podívat a poklonit. Marie s Josefem se pak s dítětem vrátili domů do Nazaretu.

Takhle to aspoň vypráví Lukáš. Matoušův příběh je odlišný. Josef s Marií podle něj do Betléma nemuseli putovat, bydleli tam. Ježíš se proto nenarodil v chlévě, ale v jejich domě. O císařském sčítání lidu se Matouš nezmiňuje, zato uvádí na scénu tři mudrce z východu (u nás se z nich v lidovém podání stali tři králové). Ty přivolala nezvyklá hvězda.

„Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. ‚Kde je ten narozený židovský král?‘ ptali se. ‚Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.‘“ (Mt 2, 1)

Seznamte se: Herodes Veliký.

Politika

Římská říše byla na přelomu letopočtu státním útvarem, jaký do té doby lidstvo nepoznalo. Zahrnovala pořádný kus západní Evropy, celou jižní a jihovýchodní Evropu, Malou Asii, Blízký Východ a severní Afriku, dohromady nějakých šedesát milionů lidí.

Říše byla rozdělena do provincií. Teoreticky všude platily stejné zákony, ale Římané byli pragmatici a neradi lámali věci přes koleno. Když narazili na nepoddajnou místní kulturu, nesnažili se ji vykořenit, místo toho zkorumpovali místní vládce, zavázali je ke spolupráci a na místě ponechali nějaké vojsko, kdyby věci nešly dobře.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější