Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak polský bohemista potkal Otu Pavla a objevil běsy i krásu

Ota Pavel, sportovní redaktor, novinář a spisovatel. Foto: ČTK.
Ota Pavel, sportovní redaktor, novinář a spisovatel. Foto: ČTK.

Z českých zemí pochází řada literátů židovského původu. Ale jen málokterému z nich se vedle Karla Poláčka podařilo tak silně zakotvit ve školních čítankách a i díky filmovým verzím svých knih také v obecném povědomí jako Otovi Pavlovi. Bohumil Hrabal prý prohlásil, že jestli by si někdo z našich literátů zasloužil Nobelovu cenu za literaturu, byl by to on. Důkladný životopis tohoto spisovatele napsal Aleksander Kaczorowski a kniha byla v Polsku nominována na prestižní cenu Niké.

Své židovství přitom Ota Pavel objevil až relativně pozdě. Původně se vlastně jmenoval Otto Popper. Jeho životní příběh komplexně líčí kniha Ota Pavel: Pod povrchem. Aleksander Kaczorowski je polský novinář, esejista a překladatel, bývalý vedoucí redakce publicistiky deníku Gazeta Wyborcza, jenž se dlouhodobě věnuje poválečné české literatuře.

Autor nejprve rekapituluje historii spisovatelových židovských předků, kteří se už ale od víry svých předků značně vzdálili. Například rodiče jeho otce, Popperovi, světili křesťanské, nikoli židovské svátky; a spisovatelova babička Malvína Popperová platila místnímu katolickému faráři za dvě místa v první řadě v kostele (potřebovala o jedno navíc kvůli své korpulentní postavě) a chodila na mše, přestože nebyla pokřtěná. Jejich syn Leo se oženil s prostou venkovskou ženou Hermínou, přičemž jejich začátky byly velmi krušné: jedli, co se dalo; mnohdy se museli spokojit s tím, že měli jen „osolené houby bez vajíček a chleba se zdravou cibulí“, jak později vylíčil Ota Pavel. Ekonomický obrat přineslo to, když jeho otec začal velmi úspěšně prodávat ledničky a luxy, k čemuž měl zřejmě talent: „Měl v očích veselost, smutek i pokoru, a hlavně šarm elegantního a hezkého muže, byl neodbytný a drzý, ale vždycky to mělo hranici vkusu.“ I když přitom používal i pochybné metody, například když prodával vysavače obyvatelům vsi, jež ještě nebyla elektrifikovaná. „Slíbil jim přirozeně, že jim pomůže elektriku zavést, ale nikdy to neudělal.“

Jak opět popsal spisovatel, jeho otec „chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán“. Teprve po mnoha letech se spisovatel dozvěděl, že Leo po svém okázalém vystoupení „vymáhal peníze z maminky zpátky“.

Měl být boxerem

Atmosféru rodiny, v níž malý Ota vyrůstal, charakterizuje autor z nemalé části prostřednictvím příběhů ze své knihy Smrt krásných srnců. I krátké citace ukazují, že jde o dílo dodnes působivé, mísící tragiku s komikou, něhu s nemilosrdným líčením zvláště otcova fanfarónství a pošetilostí například při marných snahách sexuálně dobýt manželku jeho ředitele, paní Irmu. I když přímo v Pavlově díle jsou zmínky o otcových nemanželských záletech jen sporé a poměrně diskrétní, Kaczorowski podotýká, že „podle svědectví všech, kteří Lea znali, svou manželku podváděl ve velkém“. A jak po letech Ota Pavel bez servítků napsal svému příteli Arnoštu Lustigovi, ani válečný pobyt v Terezíně na tom nic nezměnil, naopak: „Můj tatínek se z koncentráku vrátil horší, než byl dřív.“

Každopádně materiálně vyrůstali Ota Pavel i jeho bratři v dostatku. Pod stromeček, který se vždycky „tyčil až do stropu“, dostávali drahé dárky, nezřídka to bylo sportovní vybavení – lyže, sáňky a brusle. Když byly Otovi tři roky, otec ho vyfotografoval v boxerských rukavicích. „Z jednoho pokoje nám táta udělal boxerský ring,“ vzpomínal Otův bratr Hugo. „Chtěl z nás mít mistry sportu.“ Trénovat je chodil například Jan Heřmánek, který roku 1928 získal stříbrnou olympijskou medaili na hrách v Amsterodamu. Podle Oty Pavla nebyl pro jeho otce prvním Židem na světě „ani pan Einstein, ani pan Chaplin, ale boxer Baer, který vyřídil Schmelinga“.

Jak autor vysvětluje, Leo Popper nebyl ve své fascinaci sportem osamocený. V meziválečném období vyvolaly v celé střední Evropě velký zájem knihy Maxe Nordaua, čelného propagátora myšlenky takzvaného „svalnatého judaismu“. Rovněž čeští Židé začali doceňovat význam dobré fyzické kondice – nejen sionisté, kteří se chystali usadit v Palestině, ale také asimilovaní měšťané, rolníci a dělníci – „ti všichni toužili skoncovat se stereotypní představou neduživého Žida bez tělesné zdatnosti“.

Rodiče Oty Pavla byli sice prostí a nevzdělaní, ale záleželo jim na tom, aby ze synů něco vyrostlo. Starší bratři chodili na gymnázium už před válkou, Ota šel v sedmi letech do obecné školy. Pod stromeček dostávali „především hodně knížek,“ vzpomínal Hugo Pavel. Například Káju Maříka, verneovky, pohádky a také poučné knihy, Dějiny národu českého, Staré pověsti české, Atlas světa. Tajně se občas dostali i k rodokapsům. „Všichni tři jsme knížky hltali. Když nám večer maminka zhasla světlo, abychom šli konečně spát, pod peřinou jsme si na čtení svítili baterkou.“

Filmová podoba prózy Smrt krásných srnců. Foto: Česká televize.

Ota na rozdíl od otce a bratrů do koncentračních táborů nemusel. V červnu 1944 ukončil školní docházku. Po válce vychodil obchodní školu a začal obchodovat. „Lákal mě obchod, to jsem měl právě po předcích, měli mlýny, statky a obchody na Kladensku,“ vzpomínal po letech. Otec si představoval, že se Ota vydá v jeho stopách a udělá podobnou kariéru jako on. Zároveň však Leo Popper začal podporovat komunisty (a osobně vstoupil do jejich řad). Ti přitom slibovali, že udělají soukromému podnikání přítrž. To, že obojí nejde úplně dohromady, ale nedomyslel. Když se tedy šel znovu ohlásit k firmě Elektrolux, jejíchž výrobků před válkou tolik prodal, oblékl si své nejzachovalejší šaty a „do klopy si vpíchl zbrusu nový komunistický odznak pro čerstvé komunisty“. Jak nadřízení uviděli otce s tímto symbolem, nepřekvapivě ho vyhodili.

Do agitace pro komunistickou stranu otec zapojil i svoje syny. Navečer před volbami roku 1946 uspořádal svérázný běh Prahou. Jeho potomci na sobě měli čísla politických stran a jejich pořadí mělo předpovědět, jak volby dopadnou. (Matka moudře prohlásila, že „tak pitomý návrh může vymyslet jen tatínek, ale tatínek na její řeči nedal“.) Ota běžel se čtyřkou, volebním číslem socialistů. Konečné pořadí ovšem stanovil Leo Popper předem: „První komunisti, poslední národní socialisti. A tak to šlo pořád, jenom žádné předbíhání.“ Před sídlem socialistické strany se ale Oty zmocnili stoupenci prezidenta Edvarda Beneše a náležitě ho ztloukli. „Krvavá oběť“ ale nebyla marná. Na základě toho byl přijat do KSČ „předčasně“.

Po roce 1945 už Leo Popper nenavázal na svoji obchodnickou kariéru (jeho nový sortiment, mucholapky, se už neprodávaly tak dobře jako vysavače). Místo toho na čas navázal spolupráci s československou vojenskou kontrarozvědkou, což zřejmě není obecně známé.

Otázky panovaly také kolem uplatnění Oty: kariéra byznysmena nebyla po roce 1948 možná ani pro něj. Přitom právě na ni byl svým vzděláním připravován. Ukázalo se, že rodiče vzdělání svého nejmladšího syna možná trochu zanedbali, neměl totiž ani maturitu (udělal si ji dodatečně až v roce 1960). Pomohl mu ale zmíněný Arnošt Lustig, který po osvobození rovněž vstoupil do KSČ: jeho prostřednictvím se dostal do Československého rozhlasu, i když tam nejprve pracoval „zadarmo, bez smlouvy, a dokonce i bez vědomí ředitele“. Pak nastoupil povinnou vojenskou službu, v níž vynikal svými sportovními výkony: obsadil například první místo v běhu na 100 metrů; předběhl tedy všech sto deset kamarádů z jednotky.

Přibližně v té době otřásly Otovými rodiči antisemitské štvanice a proces se „Slánského skupinou“ (ze strachu si roku 1955 změnili jméno). Na Otovi to ovšem viditelný vliv nezanechalo, ani to neotřáslo jeho vírou v komunismus. „Mimo jiné i proto, že Ota se – na rozdíl od svého otce – necítil jako Žid. Byl to Čech a komunista.“ Na vojně získal vytoužený Fučíkův odznak, největší poctu, o jaké mohl mladý komunista snít. A „nic nenasvědčuje tomu, že by v té době prožíval nějaké vnitřní rozpory; ba právě naopak – víra v komunismus, prohloubená a upevněná během desítek hodin školení a indoktrinace, mu poskytla pocit smysluplnosti a příslušnosti k novému řádu“. Když se pak vrátil do Prahy, „připomínal mladého klerika, který chce všechny obrátit na novou víru. Ztotožnil se ovšem nejen s komunistickou ideologií, ale také – což bylo patrně mnohem překvapivější – s komunistickou armádou“.

Postupně se ale stával stále známější coby sportovní reportér a začal vydávat i první knihy svých sportovních reportáží, které slavily úspěch. Coby sportovní reportér odjel roku 1964 na zimní olympiádu do Innsbrucku. Právě tam u něj propukla maniodepresivní psychóza, což byl v jeho životě zásadní zlom, protože se s ní pak potýkal do konce svého nedlouhého života. Psychiatři měli podezření, že příčinou Otovy nemoci byla dlouhodobá přepracovanost, všeobecné oslabení organismu a také rodinné dispozice (u jeho příbuzných z otcovy strany se rovněž vyskytly případy duševních poruch).

Podle Kaczorowského byl Ota Pavel pravděpodobně „nemocný, už když odjížděl do Rakouska; z fotografií je patrné, že se neustále otáčí za sebe, jako by měl obavu, že ho někdo sleduje“. Někteří přitom považují za pravděpodobné, že svoji roli zde sehrálo i spisovatelovo skryté vědomí příslušnosti k věčně pronásledovaným a stíhaným Židům. Tomu by nasvědčovalo i to, co záchvatu bezprostředně předcházelo: 8. února 1964 vběhl nadšený Ota Pavel do šatny československých hokejistů po jejich prohraném zápase se Švédskem a blahopřál jim k bronzové medaili. Právě ji totiž získali navzdory prohře, a to díky brankové převaze nad Kanadou, která skončila čtvrtá. O tom ale sportovci v onom okamžiku ještě nevěděli; mysleli si proto, že novinář žertuje. Někdo z nich na něj zakřičel: „Ty Žide, jdi do plynu!“ Ota Pavel zbledl, vyšel ze šatny, další den se vydal do Alp, kde chtěl zapálit statek, ale bylo mu líto zvířat. Začal je vyvádět ven a někdo zavolal policii. Odvezli ho do nemocnice. Teprve po několika dnech si vzpomněl, jak se jmenuje…

Psychika jako na sinusoidě

Jeho emoční stavy se od té doby pohybovaly po sinusoidě. Když kupříkladu v říjnu 1972 dopsal Pohádku o Raškovi, samou radostí prý tehdy „na ulici zlíbal nějakou cizí ženu“. Jindy se vypravil na procházku na Pražský hrad a „domáhal se audience u prezidenta“. O dva roky dříve naopak za bílého dne v centru Prahy bodl nožem esenbáka. V každém policajtovi totiž viděl ďábla nebo Hitlera. Život s ním v těchto obdobích zřejmě nebyl vůbec jednoduchý: vždycky prý s sebou nosil nůž v aktovce a spal se sekyrou u postele. Jeho nevlastní syn vzpomínal: „Já byl ve vedlejším pokoji. Usínal jsem s nohama směrem ke dveřím, jinak bych neusnul.“

Životní krize ovšem u něj přinesla přehodnocování dosavadního života. S kritickým odstupem se začal dívat na vlastní angažmá při budování nového zřízení. Když vzpomínal na svou účast ve zmiňovaném propagandistickém běhu a na to, jak ho na Václavském náměstí zbili, napsal: „Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme.“ Podle Kaczorowského si byl Ota vědom svých „hříchů“, ale také se od minulosti zcela neodstřihával. Jeho otec přestal být komunistou a stal se znovu Židem, Ota „přestal být komunistou a zůstal Čechem“, který však stále hlouběji objevoval a přijímal i svoje „poloviční židovství“. Ota Pavel také později přiznával, že onemocnění mu sice přineslo „moře utrpení“, ale díky němu se stal „jiným člověkem“ i „lepším spisovatelem“. Připouštěl si, že už možná nebude moct tvořit takové reportáže o sportu jako dříve, a místo toho si stále více cenil chvil, kdy se mohl jakoby stávat složkou přírody: „Stal jsem se součástí zvířat, vody a trávy, byl jsem jedním z nich.“ Poutě k potokům, řekám, rybníkům a přehradám na ryby, to se mu začalo jevit jako „to nejkrásnější, co na světě prožil“.

To, že nemoc, jakkoli strašná, měla pro spisovatele i obohacující efekt, si zřejmě uvědomovali i někteří jeho lékaři, mezi něž patřil například Pavel Grof, bratr slavného průkopníka holotropního dýchání Stanislava Grofa. Grofovým nástupcem se stal psychiatr Tomáš Dostál, který s odstupem let přiznával, že při nástupu manické fáze musel brát Ota Pavel tlumivé léky: „Jenomže pak rozepsal Smrt krásných srnců. Ten rukopis byl tak nádherný, že jsme léky omezili, a to i za cenu rizika, že až to dopíše, bude mu hůře. Byli jsme ale v kontaktu, takže se nic nemohlo stát a taky se nestalo.“

Aleksander Kaczorowski vedl při pátrání po Pavlovi řadu rozhovorů, navštívil četná místa spjatá s Pavlovým životem i tvorbou a prostudoval velké množství archivních dokumentů i knih. Díky tomu vypráví jeho život košatě a v širokých kulturních souvislostech. A také čtenáři, kteří mají Otu Pavla „přečteného“ a navíc znají i předchozí české knihy o něm od Pavla Kováře, Martiny Růžičkové či Zuzany Peterové, najdou v knize Ota Pavel: Pod povrchem něco nového, zvláště o neslavně zakončené rakouské výpravě jeho otce ve službách kontrarozvědky, o vztahu Oty Pavla k židovství (nebo o vazbách mezi židovstvím a tělovýchovou). V době, kdy slavíme 90. výročí narození Oty Pavla, mu tato kniha skládá důstojnou poctu. Ale přitom jej (ani jeho otce) neidealizuje: snaží se na něj pohlížet v jeho nejednoznačnosti, s citem a pochopením. Snad trochu podobně, jako sám Ota Pavel nahlížel na svoje vlastní postavy.

Aleksander Kaczorowski: Ota Pavel: Pod povrchem

Přeložil Martin Veselka.

Host, 2020. 336 s.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější