Pandemie a budoucnost českých médií
Pandemie se zvýšenou naléhavostí nastolila otázku, kdo má v době vysychajících mediálních příjmů z inzerce platit účet za informování společnosti. Budeme o kvalitní žurnalistice uvažovat jako o soukromém statku, který si má zabezpečit každý sám, nebo spíše jako o statku veřejném, jehož široká dostupnost je v zájmu nás všech? Může být médiem, které poskytuje službu veřejnosti, pouze televize a rozhlas, nebo lze veřejnou podporu v čase krize (nebo i když pomine) vztáhnout i na psanou žurnalistiku? A co si pak počít v situaci, kdy k významným mediálním vlastníkům, a tedy i potenciálním příjemcům této podpory, patří samotný premiér země?
Když se na konci června objevila zpráva, že ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) připravuje dotační program na pomoc zpravodajským médiím, část veřejnosti i komentátorů jej automaticky četla jako zakuklenou pomoc pro mediální skupinu patřící do svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše. Ještě více pochybností vzbudil návrh ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové (ANO), která chtěla podpořit tuzemský cestovní ruch (a s ním nepřímo i média) masivní inzertní kampaní za dvě miliardy korun. (Oba návrhy jsou nyní u ledu.)
Navzdory právem zdviženému obočí si ale nutně musíme připustit, že zejména tištěná média koronakrize tvrdě zasáhla: stávající ekonomický model značné části z nich je již delší čas neudržitelný a epidemie tento vývoj ještě urychlila.
O co bychom přišli, kdyby zmizela psaná novinařina? Je důležitá pro veřejnou diskusi, protože již z čistě technologického hlediska může být tisk nebo web vhodnější pro rozbor komplikovanějších témat, která nelze vtěsnat do několikaminutové rozhlasové nebo televizní reportáže. Kromě toho obvykle nabízí větší prostor pro investigativní žurnalistiku, než je tomu v případě televize i rozhlasu, a historicky se více věnuje regionálním tématům (zmínit lze tradici lokálních a regionálních deníků a týdeníků).
Z tohoto pohledu jsou jistě výjimkou na poli audiovize Český rozhlas a Česká televize, které jsou ale financovány z veřejných zdrojů. Taková podpora v případě komerčních tištěných a webových médií chybí, bez ohledu na to, zda nebo nakolik naplňují kritéria veřejné služby či zda právě – podobně jako i další podniky – nečelí krizi vyvolané vnějšími faktory.
Státní pomoc v době krize by v této situaci nebyla ničím zvláštním, nebýt tuzemské anomálie, kdy by z této pomoci těžil skrze svěřenský fond přímo premiér. Pokus o částečné řešení dlouhodobě nepříznivé situace představuje postupné zpoplatňování článků na internetu, o které se vydavatelé snaží.
Předplatitelský model v sobě ale nese riziko posílení nerovného přístupu k informacím: kvalitní žurnalistika je za peníze, ale hoaxy a výmysly jsou zaručeně zdarma.
Tato patová situace, kdy jsou
