Nejstarší filmový festival světa probíhá v rouškách a obavách

Je 19.45 hodin a v jednom z kin benátského filmového festivalu právě začíná projekce nového dokumentu Fredericka Wisemana Radnice (City Hall). Půl hodiny po začátku filmu pořadatel tiše prochází vnitřní uličkou mezi diváky a gestem upozorňuje ženu v řadě přede mnou, že má špatně nasazenou roušku. Ta si ji hned z úst vytahuje na nos. Wisemanův dokument má čtyři a půl hodiny, je to nejdelší snímek, který letos La Biennale nabízí, ale to neznamená, že se na něj nevztahují stejná anticovidová pravidla jako na jakýkoli jiný film festivalu. Když tedy po půlnoci krátce zatleskám Wisemanovu důkladnému portrétu bostonského vedení města a jeho snaze měnit věci k lepšímu, vycházím ze sálu se ztuhlými zády a chutí si roušku konečně sundat. Italská policie v areálu festivalu na benátském ostrově by mě ale upozornila, že to rozhodně dělat nemám. Dělá to neagresivně, ale důsledně.

To, že bude 77. ročník festivalu mimořádný, bylo jasné dlouho před jeho konáním. Jde totiž o první velký mezinárodní festival, který se po půl roce koná v klasické podobě. Velké festivaly se kvůli koronavirové pandemii buď nekonaly, nebo proběhly online, nebo v limitované podobě a náhradním termínu. Benátské La Biennale program sice zeštíhlilo, ale zachovalo takřka kompletní programovou strukturu. Festival také převedl veškeré pořizování lístků do online systému, který nejprve vypadal, že nápor návštěvníků nezvládne, ale nakonec je velkou úlevou pro všechny zúčastněné.

Kina proti streamům

Klíčový režisér nového rumunského filmu Cristi Puiu (Smrt pana Lazaresca, Sieranevada ad.) odstoupil ještě