Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Moje kniha roku – Tereza Harmatová. Redaktoři Deníku N vybírají nejlepší knihy, které letos četli

Konec roku dává šanci ke čtenářským ohlédnutím i knižním dárkům. Ilustrační foto: Pixabay
Konec roku dává šanci ke čtenářským ohlédnutím i knižním dárkům. Ilustrační foto: Pixabay

Konec roku je příležitostí k ohlédnutí se za čtenářskými zážitky i ke knižním tipům pro ostatní. Redakce Deníku N pro vás na každý adventní den připravila tipy od členů Deníku N.

Užijte si, co máte, nikdy nevíte, kdy o to přijdete. Stačí chvíle. Nemusí to být ani vaše nepozornost či cizí zavinění. Jen fatální souhra okolností, která způsobí, že ztratíte to nejcennější.

Co může být horšího, než… přijít o dítě? A ještě k tomu vlastní vinou, která přesto není tak úplně vaše. To se reálně stalo v roce 2015 na Slovensku (a děje se tak i po celém světě). Josef Kurák († 58) zapomněl svoji dceru v parném létě v autě. Podle soudní lékařky byla zřejmě už po dvaceti minutách mrtvá. Umřela ve spánku. Všimli si toho až po osmi hodinách. Celou tu dobu si její matka i otec mysleli, že je v jeslích.

I největší tragédie mají šťastný začátek. Tak zní podtitul knihy, která je tou nejdrásavější, jakou jsem kdy četla. Je srovnatelná s antickou tragédií a v lásce hlubší a oddanější než Romeo a Julie.

Môj život s Jojom

Po celou dobu čtení knihy Môj život s Jojom víte, že se to stane. Jen nevíte kdy. A pak najednou, tušíte, že teď… teď to přijde. Přesto vás to překvapí a nechcete tomu věřit. Ani nikdo v Nitře, a díky novinářům rychle i na celém Slovensku tomu nechce věřit. Je to možné? Zapomenout své vlastní dítě v autě?


Štvanice právě začala. Jojův nejlepší kamarád vypráví to, co už sleduje i celé Slovensko na obrazovce televizoru: „Vidím udychčanú redaktorku, ako beží s natrčeným mikrofónom za akousi ženou, ktorá sa pred ňou snaží skryť. Tej nešťastnej žene pri tom pomáha akýsi chlap. Má takú kolembavú chôdzu. Kamera stále sleduje reportérku, ako naháňa tú ženu. […] Kamera sníma ďalší obraz. Pri stene domu sedia opretí o seba muž a žena. Ona je schúlená na jeho hrudi a otriasa sa plačom. On ju objíma a otriasa sa tiež. Najväčšie utrpenie, aké som kedy videl, sledujem teraz už v priamom prenose.“

Päť a pol milióna sudcov

To, co následuje, tu bolest, si umí opravdu představit jen málokdo. Lze o ní jen číst a v tu chvíli být díky autorovi Môjho života s Jojom ve své mysli při rodičích maličké Kristínky. V tuto chvíli už máme za sebou pár stránek detailního, důkladného popisu událostí od úmrtí dvouletého děvčátka a nehynoucího žalu jejích rodičů.

Autor knihy nejdříve podrobně, téměř až minutu po minutě popisuje, co se děje v prvních hodinách od tragédie. Pak ale nasadí tempo, které až do úplného závěru knihy nezpomalí, a uvrhne čtenáře do děje, který všechno ostatní pohltí.

Hned po příchodu svého nejlepšího kamaráda si otec Kristínky Jojo rozbíjí do krve hlavu o zeď, na níž zůstávají červené skvrny. Kýve se ze strany na stranu… A nože v kuchyni jsou pro člověka, který ublížil své vlastní dceři, až nebezpečně blízko.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Knihy roku 2018

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější