Příběh Čechoslováků, kteří místo socialistického snu zažili nakonec pracovní tábory
Slibovali jim kraj granátových jablek a vinic, bydlení v kolonii rodinných domků, ale skončili v pusté stepi. S obrovským nasazením se jim podařilo proměnit pustinu v kvetoucí zahradu a vybudovat v ní prosperující průmyslové družstvo. Nakonec jim vše vzal sovětský režim a budovatele poslal do pracovních táborů a některé i před popravčí čety.
I tak by se dala shrnout kniha Interhelpo: Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Sepsal ji novinář a dokumentarista Jaromír Marek, který se tématu věnuje dlouhodobě – už od roku 2007 je možné vidět jeho televizní dokument Interhelpo. Historie jedné iluze. Nyní publikovaná kniha popisuje celý příběh košatěji a s mnoha podrobnostmi.
Slepá víra a oslyšená varování
Vyprávění začíná ve 20. letech, kdy Sovětský svaz zničený občanskou válkou i divokou kolektivizací žádá komunisty celého světa o pomoc. A to nejen finanční, ale i lidskou: věrní soudruzi měli přiložit ruku k dílu při budování „socialistického snu“ přímo v SSSR.
Výzva silně rezonovala právě v Československu, po kterém se záhy rozjíždějí agitátoři Rudých odborů i místní Komunistické strany Československa. A po celé republice vznikají jednotlivá „vystěhovalecká družstva“ a komuny, jen v samotné Praze tři. Ze všech těchto projektů bylo největší, nejvýznamnější a nejdéle fungující žilinské Interhelpo. První transport jeho členů odjel do SSSR 29. března 1925.
Podmínkou přijetí do družstva bylo členství v KSČ (pro nedostatek komunistů, kteří by byli schopni zaplatit nemalou vstupní sumu, bylo toto ustanovení časem zrušeno), odmítnuti měli být také „alkoholici, osoby neduživé, jakož i bigotní fanatikové“. Nicméně odjet do daleké oblasti jen na základě planých slibů a vlastního nadšení vyžadovalo samo o sobě víru téměř fanatickou. Zvláště když
