Duchovní střed Evropy, nebo jablko sváru? Historie Mariánského sloupu knižně
V naší politicky bouřlivé části Evropy nemají ani sochy a pomníky klidnou existenci. Mnohé si opakovaně zažily instalaci a odstraňování. Kupříkladu socha Tomáše Garrigua Masaryka ve Valašském Meziříčí prošla tímto procesem třikrát. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl oproti tomu nedávno postaven „teprve“ podruhé. Ovšem obnova málokterého pomníku u nás vyvolala takové kontroverze a polemiky jako právě tato.
Dlouhou historii Mariánského sloupu i výraznou stopu, kterou zanechal v kulturní historii Čech, dosud nejobsáhleji mapuje kniha Duchovní střed Evropy: Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 1650–2020 od historika Petra Blažka a filozofa Vojtěcha Pokorného.
I když někteří interpreti stále spojují vznik sloupu s oslavou vítězství Habsburků na Bílé hoře, triumf „náboženského monopolu nad náboženskou pluralitou“ (Zdeněk Vojtíšek), autoři knihy spolu s většinou historiků konstatují, že vztyčení Mariánského sloupu od raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla vyjadřovalo poděkování císaře Ferdinanda III. Panně Marii za obranu Prahy před Švédy v roce 1648 a ukončení prvního celoevropského válečného konfliktu.
Zdůrazňují, že v 17. století nevzniklo v českých zemích žádné stejně kvalitní sochařské dílo. Z důvodu finančních úspor nebyly plastiky na pražském sloupu v roce 1650 odlity z bronzu či vytesány z mramoru jako jeho tři předchůdci v Římě (1614), Mnichově (1638) a Vídni (1647), nýbrž vytvořeny z hrubozrnného pískovce. To, že se na takto monumentálním dílu osvědčil, vedlo k jeho širokému užití. V tomto smyslu tedy tento sloup „nekopíroval své předchůdce, ale stal se samostatným, svébytným dílem“. A dále autoři poeticky dodávají, že sochař Jan Jiří Bendl „vytvořil z hrubého kamene sochu něžné ženy“.
Rozezvučený prostor
Mariánský sloup byl významným urbanistickým prvkem. Nebyl zasazen do geometrického
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
