Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

První celovečerní film o koronaviru. Aj Wej-wejova Korunovace vede absurdním bludištěm jásavé smrti

Korunovace (název lze volně přeložit i jako KoroNárod, KoroStát, Koronovace) je portrétem města, které dusí smrtící epidemie. O tom není sporu. Ale stejně tak, snad i víc, je (jakkoli filmařsky nedokonalým) portrétem smrtící absurdity. Foto: Coronation, Ai Weiwei Studio
Korunovace (název lze volně přeložit i jako KoroNárod, KoroStát, Koronovace) je portrétem města, které dusí smrtící epidemie. O tom není sporu. Ale stejně tak, snad i víc, je (jakkoli filmařsky nedokonalým) portrétem smrtící absurdity. Foto: Coronation, Ai Weiwei Studio

Téměř dvouhodinový dokumentární film vznikl potají. Natočili ho lidé polapení v čemsi, co svět ještě nezažil: bezprecedentní karanténě velkoměsta. Od té doby si jeden z hrdinů filmu vzal život, druhý má v patách policii. „Vítězství Wu-chanu! Vítězství Číně!“ skanduje se pro kamery. Hustě prší a lidé shrbení na plastových židličkách se pomalu jako želvy sunou dopředu. Čekají na své mrtvé.

Sedí u volantu, na hlavě modrou kšiltovku a pod ní rozporuplný výraz: smutek, zlost i snaha o klid, všechno dohromady. „Neměl jsem ponětí, co se děje doopravdy. Říkali, že se to z člověka na člověka nepřenáší! Poslal jsem tátu zpátky do Wu-chanu. Tak se z něj stala oběť. Připravili ho o život.“

Není to včera, co jeho otec v jedné z wuchanských nemocnic zemřel na covid-19. Ani předevčírem to nebylo; popravdě řečeno už je to hezkých pár dní. Ale syn otce pořád nepohřbil, neuctil ho a nerozloučil se, jak se v Číně sluší a patří. Urna s popelem zemřelého pořád leží v krematoriu.

„Když otec zemřel, zavolal mi vedoucí jeho pracovní jednotky. Říkám mu, že si otcův popel vyzvednu sám. A on najednou úplně změnil tón: ‚To nepůjde!‘ Fakt mě to podráždilo. O čem to jako mluví? Copak se ho potřebuju dovolit, abych si mohl vyzvednout tátův popel? Když byl v nemocnici, nikdo z vás se tam neukázal, tak proč se teď najednou po jeho smrti tolik zajímáte?“ vypráví.

Po několika dnech zavolali z pracovní jednotky znovu a byli samá starost. Znali otce tak dlouho, nemohou teď přece jeho syna nechat na holičkách! Sám pro otcův popel nemůže, to je vyloučeno, urnu mu vydají jedině s doprovodem. Tak ať přestane být paličák a nechá si pomoct, vždyť oni to s ním myslí dobře. „Zase jsem je odmítl a řekl, že chci jít sám. Chci tátu pořádně pohřbít. Mám mu toho u hrobu tolik co říct a nepřipustím, abych měl při tom vedle sebe cizí lidi…“

Potom telefon zvoní znovu, tentokrát už před zapnutou kamerou. Úředník z krematoria se se synem mrtvého pustí do rozhovoru, který by směle a bez jakýchkoli úprav mohl rovnou sehrát divadelní soubor zaměřený na absurdní dramata:

– Jste osoba zodpovědná za záležitosti zemřelého Čang Li-faa?
– Jsem jeho příbuzný.
– Příbuzný zemřelého?
– Ano, zemřelého, kterého jste zrovna jmenoval.
– Aha, takže tohle není číslo jeho pracovní jednotky?
– Ne, patřím k Čang Li-faově rodině.
– Jestli patříte k Čang Li-faově rodině, tak kdo je teda

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Čína

Covid-19

Film

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější