Deník N

Všechno je jedno, jsme politicky na největším dně od sametové revoluce, říká herec Neužil

Herec Václav Neužil. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Herec Václav Neužil. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Herce Václava Neužila se příští rok vyplatí sledovat. Zjara Česká televize odvysílá drsně satirický seriál Zkáza Dejvického divadla, kde bude hrát sám sebe a s dalšími hvězdnými kolegy ze souboru v něm budou třeba prodávat hrnce jako „šmejdi“. Pak obuje tretry a převtělí se do největšího českého atleta Emila Zátopka.

Životopisný film, který připravuje režisér David Ondříček, bude jedním z nejdražších v historii české kinematografie a má ambici uspět i na mezinárodní scéně. Pro devětatřicetiletého Neužila, který je dvanáct let členem Dejvického divadla, to bude po retroseriálu Svět pod hlavou další velká hlavní role. V příštím roce se také objeví v pohádce Hodinářův učeň nebo v očekávaném filmu Národní třída podle stejnojmenného románu Jaroslava Rudiše. V roce 2011 získal Neužil divadelní cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon.

Tvrdím, že by rok 2019 mohl být „váš“. Vnímáte to tak, že se blížíte profesním vrcholům?

To nevím, těžko se to předpovídá a vlastně ani takhle nepřemýšlím, ale čeká mě mimo jiné rok, kdy budu hrát hlavní roli ve filmu o Emilu Zátopkovi, který bude režírovat David Ondříček. Je to role, na kterou se dlouho připravuji, film se už jednou odkládal. Z tohoto hlediska je pro mě tedy rok 2019 opravdu vrcholový. Minimálně si budu hrát na vrcholového sportovce.

Kdo je autorem scénáře?

Poslední verzi napsala Alice Nellis. Zrovna jsme na něm opět začali intenzivně pracovat, ale David a jeho tým vlastně na Zátopkovi už několik let pracují neustále.

Jak se na roli Zátopka připravujete? Vyzkoušíte si na sobě Zátopkovo motto: Když nemůžeš, přidej?

Před třemi lety už jsem absolvoval zhruba půlroční trénink s profesionálním trenérem. Od ledna budu opět běhat. Chovám k Emilovi respekt a obdiv, ale musím najít také drzost, abych byl svobodný a ztvárnění si maximálně užíval a ztotožnil se s takovou historickou postavou. Respekt musí jít před natáčením stranou.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

O čem film bude? Půjde o ucelený životopis, klíčový výsek z jeho života, nebo spíš metaforu doby, kdy Zátopek sbíral medaile, tedy politicky velmi složitých 50. let?

Uvidíme. Nechci moc prozrazovat. Scénář taky často vypadá jinak než finální podoba filmu. Může to být intimní film o obrovské vůli a nadpozemské lásce k běhu a taky o poznání. Životopisný film to samozřejmě bude taky.

Brzy začne ČT vysílat seriál Zkáza Dejvického divadla, v němž navážete na velmi populární seriály Čtvrtá hvězda či Dabing Street. Budete opravdu hrát sami sebe?

Ano, všichni z Dejvického divadla – herci, vedení divadla, lidé z účtárny nebo technici – hrajeme sami sebe a děláme si ze sebe srandu. Jde o velmi sebeironický pohled na herecký svět, na až trochu zbožštěné herecké zákulisí, jak si ho lidi někdy představují. Obecně platí, že prostředí, která neznáme, si buď romantizujeme, nebo démonizujeme. Ve Zkáze Dejvického divadla půjde o velmi tvrdé sejmutí z piedestalu. Možná by to šlo přirovnat k humoru Rickyho Gervaise, jeho Komparzu nebo Kanclu.

To musí být celkem těžké hrát sám sebe, i se svými slabostmi, které všichni máme. Zvlášť v kolektivu si je neradi připouštíme.

Je to samozřejmě zveličené, protože to musí být komediální. Ale je to dobrá terapie.

Hlavní zápletku tvoří motiv, že Dejvické divadlo nedostane grant a musí hledat způsoby obživy. Má to nějaký kritický rozměr ve smyslu, že nejde dost veřejných peněz do kultury?

O to tam nejde. Jak jsem říkal, je to hlavně sebeironické. Ukážeme, jak jsme závislí na pochvale, publiku, kriticích, jak prožíváme neúspěch, jak si někdy závidíme a co jsme schopní dělat pro roli. Že ten svět není tak hvězdný, jak si lidi můžou myslet.

Jak vznikl ten nápad, bylo to u příležitosti 25. výročí vzniku Dejvického divadla?

Celé to vzniklo podle povídky Hrnce, kterou napsal Ondřej Hübl, s nímž jsme před pár lety s Ivanem Trojanem a dalšími kolegy spolupracovali na reklamní kampani pro jednoho mobilního operátora. V té povídce Dejvické divadlo, když nedostane grant, objíždí republiku, hraje pokleslé komedie v kulturácích pro seniory a prodává hrnce – jako šmejdi. Byla to hodně drsná, sarkastická povídka. Když přišla ČT s tím, že bychom natočili něco k výročí, nechtěli jsme dělat nudné vzpomínání na to, co se nám povedlo, jak jsme dobří. Ta zmíněná povídka se hrozně líbila i Miroslavu Krobotovi a inspirovala tento nový seriál, který jsme nabídli právě k výročí. Jeden díl je opravdu o těch hrncích, můžu prozradit, že v jednom díle zase řádí v divadle AIDS.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Sebeironie je jedním z charakteristických rysů tvorby Dejvického divadla. Dá se ta osobní rovina sebeironie vnímat také jako reakce na tendence v české společnosti, některými politiky silně podporované, rozdělovat zemi na elitu, do níž patří „umělci z Prahy“, a na takzvaný běžný lid? Vnímáte ten důraz na sebeironii třeba i jako příspěvek k zacelení rozdělené země?

Ano, věřím, že to tak může být. To rozdělení vnímám stejně, jak říkáte. Ale také mám strach, že budou lidé, kteří ten humor nepochopí a budou říkat, že jsme ta sluníčkářská elita z Prahy, která si točí seriály sama pro sebe.

Setkáváte se s takovými reakcemi, třeba nyní víc než dřív?

Setkávám, ale v podstatě nikdy ne tváří v tvář. Spíš na různých serverech, v prostředí internetu, takže je otázka, kdo to skutečně píše. Klidně bych věřil, že jde o trolly,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Film

V tomto okamžiku nejčtenější