Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jsme v depresi, ale náš rod přežil horší věci, než jsou kůrovci ve vedení státu nebo epidemie, říká hrabě Kinský

Constantin s manželkou Marií, tanečnicí, která pořádá mj. taneční festival Corespondance. Foto: Archiv Constantin Kinský.
Constantin s manželkou Marií, tanečnicí, která pořádá mj. taneční festival Corespondance. Foto: Archiv Constantin Kinský.

Pohybuje se mezi nadějí a frustrací. Přes obrovské ekonomické ztráty, které mu způsobuje kůrovcová epidemie, neztrácí žďárský hrabě Constantin Kinský úsměv ani optimismus. Snaží se dokázat, že hospodařit není sprosté slovo, a je víc naštvaný na „kůrovce“ ve vedení státu než ve svých lesích. V rozhovoru se vrací i k minulosti své matky – gruzínské princezny, jejíž rodiče podpořili vzdělání budoucího diktátora Stalina, který pak vyvraždil jejich rod, a otce – slavného imunologa, který v 50. letech emigroval. Tabu není ani otcova složka u StB.

S jakými mýty o lese a lesohospodářství se nejčastěji setkáváte?

Nesmrtelný mýtus je, že hospodaření v lese je špatně, že máme nechat přírodu libovolně růst, neovlivňovat ji a rozhodně z ní netěžit. Ale Evropa je zahrada, kdybychom nechali přírodu libovolně, byli bychom pořád někde v paleolitu.

Chápu, že jde spíš o hledání rovnováhy mezi ekonomickým hospodařením a udržitelností lesů a krajiny, aby nebyla těžbou zplundrovaná. Váš styl hospodaření i odborníci označují za rozumný, získal jste za péči o krajinu i zlatou medaili Mendelovy univerzity, ale ne všude a všem se to daří.

Ano, ale proto přece nemůžeme šmahem odsuzovat myšlenku, že les může být výnosné hospodářství a zároveň funkční prvek v ekosystému a krajině. Schválně trošku agresivně říkám, že nevidím problém ani tam, kde je les jako továrna na dřevo.

Čistá monokultura? Plantáž?

Proč ne? Samotná monokultura dřevin není sama o sobě zlo, jen je zranitelnější a musí se víc hlídat. Ale naše rodinná tradiční lesnická „škola“ prosazovala vždy smíšený porost, různorodý les. Moje babička, když se začala o lesy starat, dokonce založila v Československu dvě první rezervace na soukromém pozemku, je to Horákova hora a Radostínská rašelina.

Bohužel, do snah našeho rodu zasáhli nacisté a potom komunisté. Kdybychom mohli nerušeně hospodařit těch sto let, smíšené lesy by byly doma na mnohem větším území. Ale naštěstí byla na Vysočině parta lidí, kteří té tradici věřili a snažili se chovat slušně i za komunistů.

Četla jsem o jistém panu Švarcovi, který se vyučil ještě u vašeho dědy a pak dokázal prosazovat naučený přístup i v rámci socialistického lesohospodářství.

Tiše podporoval naše myšlenky a vychovával lidi, kteří pro nás teď pracují, pomohl ke kontinuitě ve žďárských lesích. Ale i když naše rodina razila cestu smíšeného lesa, neznamená to, že máme patent na pravdu a právo někoho ke stejném přístupu nutit. Pokud někdo chce mít třeba smrkovou monokulturu, ať ji má, ale ať ji hlídá a nekontaminuje kůrovcem naše lesy.

Jenže správa lesů často není dobrá, náš největší konkurent a největší vlastník, státní Lesy ČR, nemá  ani své dřevorubce, kteří by uměli zareagovat hned, na všechno musí být veřejná zakázka, trvá to měsíce, mezitím kůrovec přelétne na celý region.

Víte, horší než monokultura jsou všechny ty polopravdy. Jako řešení krizí a průserů se někdy i mediálně prosadí určité pitomosti. Pod značkou ekologie

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Sucho mění Česko

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější