Zelená politika je libůstka bohatých placená chudými? Kdo to tvrdí, zapomíná obvykle říct B. A taky C
Komentář Jana Moláčka: V souvislosti s vlnou demonstrací tzv. žlutých vest ve Francii často narážíme na tvrzení, že zavádění nových technologií do dopravy a energetiky je zálibou elit, financovanou ovšem těmi, kdo měli v životě méně štěstí. Názor je rozšířen zejména v kruzích, které se samy označují za pravicové.
V rychlosti jen několik příkladů. Třeba novinářka Lenka Zlámalová se na serveru Echo24, v článku nazvaném příznačně Paříž se vzbouřila proti zelené chudobě, sugestivně ptá: „Proč nejsou Francouzi na rozdíl od Němců ochotni platit vyššími rodinnými účty za zelenou ideologii?“
V dalším příspěvku na stejné téma přitvrdila v titulku – Revolta proti zdegenerovaným elitám – i v textu: „Abstraktní ekologismus tlačící na postupnou likvidaci klasické energetiky nebo aut se spalovacími motory prudce zvedá přes různé ekologické daně a vyšší ceny energií životní náklady. Především chudších vrstev, v jejichž rodinných rozpočtech hrají výdaje za naftu nebo elektřinu podstatně větší roli než u bohatších lidí.“
Pravý břeh, oficiální think-tank předsedy ODS Petra Fialy, k tématu přinesl rozbor, jehož autor Michael Durčák dochází k podobnému závěru: „Snaha chránit planetu je šlechetným cílem, který ovšem často zaplatí ti, kterým neekologická řešení dovolují být plnohodnotnými členy společnosti.“
Nezůstává tady pár podstatných věcí nevyslovených?
Jistě, pokud nějaké opatření znamená zdražení věcí důležitých k životu každého z nás, pak je víc pocítí lidé s nižšími příjmy. Ať už jde o plošné zvýšení daně na naftu, kterým rozčílil Francouze jejich prezident, nebo o vyšší ceny elektřiny. Tato elementární logika samozřejmě platí.
Logický závěr by zněl – OK, pokud rostou životní náklady, pojďme se pokusit o korekci tak, aby byl nárůst rozprostřen sociálně citlivěji. Aby dopadl více na bohaté, méně na chudé.
Jenže, zvláštní věc. Opatření, která by to mohla zajistit, obvykle vehementně odmítá
