Místo cukroví dort, místo rodiny romantika a v zákulisí stíny mučedníků. Poslyšte podivný příběh Vánoc v Jižní Koreji
Věděli jste, že korejský národ má vůbec nejvíc křesťanských mučedníků na světě? Křesťanství je dnes nejsilnějším náboženstvím v Jižní Koreji, ale zdaleka ne každý Jihokorejec chodí na Vánoce do kostela. To známe od nás, řeknete si nejspíš. Ale umíte si představit, že byste Štědrý den namísto s rodinou u stromečku trávili na rande? Pod paradoxní hladinou se skrývá náramně zajímavý příběh.
Až zítra na Štědrý den vstanete, co bude první věc, do které se pustíte? Tou dobou už bramborový salát nejspíš hnízdí v chladu, stejně jako cukroví, a ryby jsou nakoupeny a odevzdaně čekají na svůj osud, ale co stromeček? Už jste ho nazdobili, nebo teprve přijde jeho chvíle, třeba při televizních pohádkách? Anebo dárky; možná je pořád zbývá zabalit? A vydáte se při tom na hon zlatého prasátka?
Ale ze všeho nejdůležitější jsou první zítřejší slova, první pohled a úsměv. Děti, partner, rodiče – tradici českých Vánoc utvářelo křesťanství, ale stejně tak je zasvěcena rodině. Když už je řeč o těch dárcích: co jste letos pořizovali nejčastěji?
A teď zavřete oči a představte si, že jste se probudili na druhé straně světa. Je Štědrý den, ale vy spěcháte do práce. Na ulici míjíte pestrou vánoční výzdobu, obchody mají dveře dokořán, vzduchem se nesou koledy a vy myslíte na zítřek a hlavou vám letí, jestli jste v seznamu vánočních nákupů na něco nezapomněli. Pár sklenic na víno, parfém, krajkové prádlo, a na dort zaskočíte do pekařství na rohu: v duchu si oddechnete, protože vše je zařízeno. V tu chvíli vám zazvoní telefon. Sejdeme se zítra na tom kluzišti před radnicí? A v kolik? ptá se váš milý.
Zní vám to celé divně? Vítejte v Jižní Koreji, kde Boží hod pokládají za jeden z nejromantičtějších dnů v roce. S kapkou nadsázky Valentýn, na něhož dohlíží Santa Claus.
Při srovnání s Vánoci na Západě je ten rozdíl o to zajímavější, že Jižní Korea patří mezi nejkřesťanštější země Asie. Pomineme-li tradiční lidovou víru, je křesťanství vůbec nejsilnějším náboženstvím: při posledním sčítání lidu (2015) se k němu přihlásilo 27,6 procenta Jihokorejců, zatímco k druhému buddhismu o skoro polovinu méně, 15,5 procenta.
První křesťané a tabulky předků v plamenech
Všechno to přitom začalo celkem nenápadně. Nějací křesťané na Korejském poloostrově patrně žili už koncem 16. století, ale příliš o nich nevíme. Důležitější je počátek 17. století, kdy korejští diplomaté z Číny přivezli díla jezuitského myslitele a misionáře Mattea Ricciho spolu s dalšími spisy takzvaného západního učení – lékařství, matematika… Intelektuální rovina přitažlivost křesťanství ještě zesílila a záhy se první korejští vzdělanci nechávali v Číně pokřtít.
V tom se Korea mimochodem liší jak od Číny, tak od Japonska. Tam křesťanství rozšířili západní misionáři, kterým se v patách dříve či později hnali obchodníci a vojáci. Korejci si u sebe křesťanství zaseli sami, jakkoli málo jich bylo, a opírali se při tom o misii z Pekingu.
Ale lehké to křesťanství v Koreji nemělo. Nešířilo se živelně, ale ve specifických kruzích, spíš mezi intelektuály než mezi prostým lidem, spíš mezi odstavenými od moci než zrovna mocnými, z učitele na žáka, ze studenta na studenta. Té hrstce praktikujících křesťanů pak zkomplikoval život král Jongdžo z vládnoucí dynastie Čoson, který křesťanství v roce 1758 zakázal jako podvratné „zlé vyznání“.
Misii na Dálném východě měli dlouho v rukách jezuité, kteří k tamním náboženským tradicím, v prvé řadě ke kultu předků, přistupovali poměrně otevřeně. Jenže pak upadli v nemilost Vatikánu, východoasijských katolíků se chopili františkáni a dominikáni a ti už k uctívání předků tak smířliví nebyli, tím spíš, jakmile se proti němu postavil papežský edikt.
Když v konfuciánské Koreji spálili tabulky předků, nepřátelství vůči křesťanům přerostlo v pogromy – patrně nejhorší přišel v roce 1866, kdy napříč Koreou povraždili na osm tisíc
