I kdyby to byl jen jeden z milionu
Ležím v mírně sklopeném pohodlném polohovacím křesle. V jedné ruce mobilní telefon, v druhé hadička, kterou odtéká krev do kolébajícího se plastového váčku. Párkrát zatnu pěst, abych zrychlila její tok, pak zvednu druhou ruku a udělám pár selfíček. Instagram, Facebook, Twitter, všichni musí vědět, co právě dělám!
Dobrý skutek je dobrým skutkem jen tehdy, když je nezištný. Jakmile se vystaví na odiv, přestává být dobrým skutkem a stane se vychloubáním. Zhruba tak by šel shrnout názor části společnosti. I když má každý jinou představu o tom, kde a komu, nejspíš všichni souhlasí, že pomáhat je dobré. Neshodneme se v tom, jestli se o tom pak může mluvit. Zejména na sociálních sítích, kde to dáváme vědět celému světu.
„Podívej, internete, dneska jsem darovala krev. Poslala jsem peníze na charitu. Jsem v registru dárců kostní dřeně. Zúčastnila jsem se běhu pro dobrou věc. Koupila jsem nocleženku. Byla jsem se zeptat, jestli mohu darovat plazmu. Stala jsem se Ježíškovým vnoučetem.“ Tohle a ještě víc jste se mohli dočíst na mých sociálních sítích. Samozřejmě že ne takhle najednou. Když se daná věc odehrávala, hned jsem ji sdílela
