Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Skokovský deník: Když muzika vystřídá střelbu, o víře na volné noze a krocích slečny Braunové

Ne vždy se ve Skokách zpívá v češtině. Letos místo navštívil anglický muzikant James Harries. Foto: Pod střechou, z. s.
Ne vždy se ve Skokách zpívá v češtině. Letos místo navštívil anglický muzikant James Harries. Foto: Pod střechou, z. s.

V předešlých dílech tohoto deníku ze západočeských lesů už zaznělo, že poutní místo ve Skokách ožívá po svém – a zdaleka nejen v církevním duchu. Jako prostor setkávání funguje ze značné části díky hudbě. Jakoby navzdory tomu, že tu zloději kovu kdysi umlčeli i kostelní varhany.

Poutníci z nedalekého Kozlova přicházeli ke skokovskému kostelu a zpívali. Jenže obec nad malebným údolím říčky Střely byla jako po vymření: nikdo jim nevyšel naproti, zvony mlčely, hostince byly zavřené, jen venku si hrálo několik českých dětí. Okna opuštěných domů vypadala jako zeširoka otevřené, do prázdna zírající oči.

Bylo odpoledne 21. července 1946, ti poutníci byli čeští Němci a tušili, že tu jsou naposledy. Nakonec je Češi do kostela pustili a k poutní mši jim zahrál český varhaník. Potěšilo je to.

Torzo zničených varhan dnes mlčí, hudba si ale cestu do Skoků našla. Jinak než dříve, ale tak se tu věci dějí.

Noc světel se stala už tradičním bodem letního skokovského programu. Foto: Tomáš Chmelíř

„Značku kostela Skoky s textem ‚zrušená vesnice‘ jsem zaznamenal na mapě v polovině 80. let, kdy jsem jezdil po blízké silnici do Varů zkoušet s kapelou Čp.8,“ vypráví muzikant Petr Linhart. Právě on dnes stojí za koncerty, které ve Skokách v létě bývají. „Bylo mi dvaadvacet, byl jsem zvědavý, ale trochu jsem se tam bál vydat.“

Komunistický režim samozřejmě poutím nijak nepřál ani je nepropagoval. Místo tehdy bylo opuštěné, i když pár bohoslužeb do roka tu bylo – zrovna dnes nám to připomněl synovec faráře, který sem tehdy jezdil.

Reportér Deníku N Jan Wirnitzer průvodcuje v opuštěném barokním kostele v zaniklé vsi Skoky, kdysi slavném poutním místě, kam mířily desítky tisíc lidí ročně. Po večerech, když poslední návštěvníci odejdou a zamkne hlavní vchod, dopisuje tento deník. Zde najdete jeho prvnídruhý díl.

Roky běžely, přišel ten s číslem 2006, do měděných částí krytiny se pustili zloději a kostel jako by si Petra Linharta zavolal. „Jednou ráno jsem si řekl, že tam chci,“ popisuje náhlé rozhodnutí vyrazit do Sudet. Na místě viděl poškození a začal se o kostel zajímat víc.

Moje pouť. A to jsem ani nevěděl, že ji konám

Věci do sebe zapadly, ono nešlo jen o kostel: Petrovo hledání cesty z tvůrčí krize v kapele Majerovy brzdové tabulky, vzpomínka na sudetoněmeckou babičku, na klukovské prázdniny v Jizerských horách, kde ještě žili neodsunutí Němci, kteří rozuměli místním továrnám, hračky, které mu snášeli z půdy…

„A pak ty vazby na Karlovarsko, na Čp.8 (kapela ukončila činnost v roce 1985 po smrti zakladatele, 28letého Jaroslava Ježka, pozn. red.). Nakoplo mě to, začalo bavit, psát písničky o pocitech z téhle části světa. Pro mě to byla taková zasvěcovací cesta. Vlastně tohle byla moje pouť – a to jsem ani nevěděl, že ji konám,“ vypráví.

Petr Linhart, jeden z architektů projektu Živé Skoky, směřujícího k oživení dávného poutního místa. Foto: Pod střechou, z. s.

Petr – tykáme si – se začal aktivně podílet na záchraně kostela. Poutní místo se mu odvděčilo tím, co muzikant ocení nejvíc – inspirací.

Protože když děláte hudbu, které říkáte landscape folk, jste zrovna ve Skokách a přijde starý pán, který ve stráni hledá ruiny statku rodiny Braunových, k nimž v pětačtyřicátém zaváděl elektřinu a zamiloval se tam do statkářovy dcery, kterou po odsunu

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Skokovský deník

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější