V Brně jsem byla dvakrát, v Praze nikdy. K bohyním jsem nechodila, byla to blbost, říká starousedlice z Žítkové
Blažena Mikulková se narodila v chalupě ve svahu, žije tam celý život a hodlá tam i dožít. V Praze v životě nebyla a prý by se tam ztratila. Za celý život se dvakrát podívala do Brna. Jinak žije jen na svých pár metrech čtverečních a na Žítkové to miluje. Turisté, kteří se sem vydávají za bohyněmi, ji dokážou pobavit. Celé to považuje za pohádku. Přitom slavná Irma Gabrhelová, jejíž jméno silně rezonuje i v knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně a má ve vsi vlastní muzeum, byla nejspíš její příbuzná. Blažena Mikulková je totiž rozená Gabrhelová.
Jak se vám tady žije?
Dobře.
Panuje tu spousta legend, pohled na samotnou Žítkovou a okolí je dnes asi hodně zkreslený románem Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.
Podle té knihy tady všichni pijeme. Ale pije se všude. Nejenom tady. Ale jak tomu kdo podlehne, to je už na něm.
Vy jste se narodila přímo v této chalupě?
Ano. Přímo tady. A vážila jsem čtyři kila dvacet. Byla jsem veliká holka. Prožila jsem tady všechno, mládí. Jsem tu i v důchodu a už tady i zůstanu.
Jaké jsou vaše první vzpomínky?
Vzpomínky… Když jsme měli prázdniny, chodili jsme do družstva stavět panáky, hrabat seno. A nebyla žádná nuda. Dnes se děti nudí. Tak je moderní doba, to je jasné… Člověk musí žít v té době, která zrovna je. Nemůžete žít vzpomínkami a vracet se do nich. Nemůžete myslet na to, že něco bylo za pět korun a dnes je to za sto. Taková je zkrátka doba.
Máte nějakou konkrétní, niternou vzpomínku, obraz dětství?
Ani ne. Chodili jsme do lesa na dřevo, krávy jsme pásli.
Musela jste hodně pracovat?
Pracovali jsme odmala. To jsme museli.
O jaké době mluvíte? Kdy jste vyrůstala?
Já jsem jedenapadesátý ročník. Museli jsme pracovat každý den. Přišla jsem ze školy a vzala kosu, kosila, hrabala seno, okopávala záhony. Tehdy to tak bylo. Lidé byli skromnější a děti vypracované, otužilé. Teď je to prostě jinak. Vidím to u svých vnuků. Bez počítače nedají ani ránu.
Lidové přírodní léčitelky z oblasti Bílých Karpat, které praktikovaly duchovní umění zvané „bohování“ a předávaly si je po generace z matky na nejstarší dceru. Příběh poslední z nich zachytila ve čtenářsky úspěšném románu Žítkovské bohyně z roku 2012 spisovatelka Kateřina Tučková (která je zároveň členkou redakční rady Deníku N). Žítková je součástí oblasti Moravské Kopanice, která leží na moravsko-slovenském pomezí.
Vyrůstala jste v politicky turbulentní době. Vnímala jste to nějak? Dostala se sem vůbec nějak politika?
To víte, že dostala. Člověk musel
