Revoluce, memy a automatizovaná budoucnost. Tak vypadá radikální politika v době umělé inteligence a virálního internetu

Na úvod dvě citace:

„Je to katalytická levice. Post-landovský levicový akceleracionismus. (…) Hacktivistická přímá akce. Volnotržní socialismus, apokalyptický komunismus. Intersekcionální xenofeminismus, enviromentálně uvědomělý nihilismus. (…) Vysoký post-post-strukturalismus. Životní styl převlečený za politickou ideologii a naopak.“

„Náš svět trpí závratí. Je přeplněn technologickými formami komunikace a naše životy jsou propleteny abstrakcí, virtualitou a komplexitou. XF tvoří politiku přizpůsobenou těmto podmínkám. (…) Naše budoucnost si žádá roztavit vše ztuhlé. (…) Jestliže je příroda nespravedlivá, změňme přírodu!“

První je z manifestu #AltWoke (resp. jeho glosáře), druhý ze základního textu xenofeminismu od kolektivu Laboria Cuboniks. Oba jsou odpovědí na nedostatek vizionářství současné progresivní politiky a představují snahu proměnit levicové myšlení, aby bylo přiměřené době, jíž dominuje sílící konzervativismus.

Oba texty především střílejí do vlastních řad. Když se podíváme na oblast nalevo od politického středu, uvidíme nesourodý shluk idejí, myšlenková hnutí, které nespojuje nic kromě vágní představy sociální spravedlnosti. Zatímco jedni mají pocit, že řešení vede skrze takzvanou identitární politiku zaměřenou na práva a reprezentaci menšin, druzí jim vyčítají nedostatek zájmu o tradiční levicová témata, jako jsou podmínky práce nebo odbory. A v Bílém domě mezitím Donald Trump daňově zvýhodňuje velké firmy a plánuje zrušit uznání transgender identity.

Manifesty Xenofeminismu i #AltWoke se tak proplétá zklamání z toho, že levicová hnutí nejsou schopna nabídnout ucelený program, který by dokázal konkurovat konceptu národního státu. Představují jak volání po nových budoucnostech, tak kritiku progresivní politiky, která se úzkostlivě drží vydobytých pozic, zatímco americkými městy již pochodují neonacisté.

V hojně citované knize Kapitalistický realismus píše už zesnulý teoretik Mark Fisher o kolektivní neschopnosti představit si alternativu ke stávajícímu společenskému řádu. Xenofeminismus i manifest #AltWoke jsou za poslední dobu asi ty nejhlasitější pokusy rozptýlit rezignovanou šeď. Nezůstávají jen u kritiky současné podoby globálního kapitalismu, ale stavějí proti němu vlastní politické programy. Z obou textů jde vyčíst snaha aktualizovat radikální myšlenky pro svět, ve kterém se potkávají neuronové sítě, genové modifikace a pozdě splacené dohody o provedení práce.

Plán pro budoucnost místo egoistického rovnostářství

„V dnešním slovníku není žádný všudypřítomnější, otravnější a sebestředný termín než ‚woke‘ (přibližný český překlad je ‚probuzený‘). Je to levice schoulená do klubíčka, která píše zamyšlení o feministických seriálech, zatímco pravici čím dál víc ovládá vzrůstající fašismus,“ píšou v úvodu #AltWoke jeho autoři, kolektiv ANON. V obžalobě termínu, který označuje osobní pocit z náhlého pochopení sociální a rasové (ne)spravedlnosti (politický ekvivalent červené pilulky z Matrixu), se skrývá spalující kritika současné levicové emancipační politiky.

Jejím hlavním terčem je umírněný liberalismus, který zapomíná na útlak vetkaný do struktury ekonomiky a společnosti. Jeho typickou představitelkou je třeba Hillary Clintonová a částečně se odráží i v (jakkoliv problematickém) termínu tzv. pražské kavárny. Tento liberalismus volá po abstraktních hodnotách demokracie a spravedlnosti, ale nebere v úvahu širší společenskou a ekonomickou situaci. Demokracie pro něj není myslitelná bez kapitalismu, a proto jeho zastáncům k dobrému pocitu stačí 50 % žen ve vedení korporací s offshorovými účty.

ANON, podobně jako autorka vlivné knihy Kill All Normies Angela Nagle, viní umírněný liberalismus z úspěchu hnutí alt-right, americké alternativní pravice, která ve velkém využívá memy a sociální sítě pro šíření konzervativních a nacionalistických myšlenek. Současný liberalismus podle ANON místo požadavků na skutečnou změnu a politickou strategii zůstává na úrovni dobrého pocitu z domnělého zrovnoprávňování jednotlivých identit a menšin. Jeho záběr nesahá za hranice, které určuje tržní ekonomika.

Xenofeminismus i #AltWoke staví proti „politickým“ textům, které chválí afroamerickou identitu hereček ze seriálu Orange is the New Black, projekty, jež mají univerzální ambice. Společnost chtějí proměnit jako celek, napříč třídami, identitami, rasami i národy.

Vycházejí přitom z takzvaného akceleracionismu – intelektuálního žánru, který se místo tlumení tlaků překotného technologického rozvoje snaží jeho energii pochopit a využít pro přeskládání společnosti do spravedlivější podoby.

V tom se snaha ANON i Laboria Cuboniks například liší od nejznámějšího radikálního textu – Komunistického manifestu. Zatímco Marx s Engelsem volají po okamžité změně a ostrém společenském zlomu, akceleracionistická politika stojí na přesvědčení, že opatrným využitím technologických výdobytků můžeme k post-kapitalistické společnosti dospět postupně. V souladu s řadou akceleracionistických autorů (a hlavně Nickem Srnickem a Alexem Williamsem, z jejichž knihy Inventing the Future #AltWoke do značné míry vychází) tu jako východisko funguje nepodmíněný základní příjem. Plošné životní minimum všem a bez otázek je v levicovém pojetí prostředkem, kterým jde uniknout z osmihodinového pracovního týdne. Podle akceleracionistů může vést robotická automatizace k společenské a ekonomické emancipaci. Je to odmítnutí práce jako základní hodnoty člověka.

Memová válka i open-source endokrinologie

Akceleracionismus však není jen teorie. Především #AltWoke manifest obsahuje i kapitolu věnovanou aktivistickým metodám. Hlavním bojištěm je kultura a především internet.

„Ideologie je memetický virus. Memy jsou médium odporu,“ píšou ANON, a jako by tak reagovali na tvrzení opakované v pravicových kruzích: „levice neumí memy“ („left can’t meme“; jestli vás zajímají příklady, Google jich má spoustu). Autoři #AltWoke připomínají, že v post-faktickém světě, kde alternativní pravice dělá politiku skrze obrázky zeleného žabáka Pepeho, by měla levice internetových platforem využívat co nejvíc. Mluví nejen o memech, ale i dalších politických nástrojích, které mohou fungovat jako digitální obdoby tradičního aktivismu. Doporučují rozsévat mezi nacionalisty konspirační teorie a využít jejich pověrčivost proti nim samým nebo využít twitterové roboty na vyvracení lží.

Xenofeministé a xenofeministky zas chtějí technologický pokrok využít primárně pro genderovou emancipaci. Feministická teorie už dlouhou dobu poukazuje na to, že kategorie muže a ženy nejsou dané od boha nebo přírody, ale jsou do velké míry výsledkem společenských tlaků. Xenofeminismus k tomu přidává pořádnou dávku futurismu. Mluví o hackování vlastního těla nebo vybudování otevřené platformy pro hormonální experimentování s vlastním tělem.

Plán jako z nějakého sci-fi může už teď řadě lidí pomoci. Volný přístup k hormonální léčbě by mohl třeba zmírnit trápení osob, které se identifikují jako transgender a jimž byla jediným rozhodnutím sexuologa odmítnuta farmakologická léčba. Xenofeminismus ostře odmítá argumentaci, že je něco přece přirozené a mělo by to tak být: „Nic bychom neměli přijímat jako pevné, trvalé nebo ‚dané‘ – ani materiální podmínky, ani společenské formy. XF proměňuje, prochází a prozkoumává každý horizont.“

A xenofeminismus nešetří ani tradiční rodinu, když ji kritizuje z pozice, jež v sobě kombinuje ekonomickou i feministickou perspektivu: „Musíme nabourat setrvačnost, která ještě udržuje vymírající formu nukleární rodiny při životě, a neustále tak vylučuje ženy z veřejné sféry a muže z života vlastních dětí, zatímco škodí všem, kteří/které se touží odlišit. (…) Musíme vytvořit ekonomické podmínky pro osvobození rodinného života a práce v domácnosti a zároveň vybudovat modely rodinných vztahů nezávislé na otupujícím systému námezdní práce.“

Hranice slovníku

Jestliže však ANON i Laboria Cuboniks volají po univerzálním projektu a navíc kritizují akademickou sféru za odtržení od zbytku společnosti, vkrádá se na mysl nepříjemná otázka. Opravdu je tou nejefektivnější cestou, jak vzbudit společenské vědomí, text, který cituje přinejmenším náročné, přinejhorším obskurní teoretiky?

Zároveň je zřejmé, že jde o jazykovou hru – citát z úvodu je plný ezoterických termínů, které znějí krásně vměstnané do hashtagu na facebookové stránce věnované memům o undergroundové filozofii. Komunistický manifest (ať už si o jeho obsahu nebo dopadech myslíme cokoliv) je psaný jasným jazykem. Při čtení AltWoke manifestu jsem si musel dohledat slovo tektologie a třikrát přečíst citát filozofa Nicka Landa, abych ho vůbec pochopil.

I když s jejich programy nebo východisky nemusíme souhlasit, xenofeminismus i AltWoke jsou voláním, které je cítit třeba z práce politického teoretika a filozofa Nicka Srnicka. Místo lokálních bojů a držení politických pozic se snaží představit možnou budoucnost a cestu, jak jí dosáhnout. Kritizují přitom progresivní hnutí, kterému se přinejmenším v USA nedaří odpovědět na alt-right praktiky, a připomínají, že levice zaspala a musí pozměnit svoje metody. Ne snad nutně hackovat vlastní geny, ale místo konzervativního snění o minulých dobách přijmout tempo dneška, pochopit jeho komplexitu a podívat se za horizont možného. Vždyť jde přece jen o budoucí podobu světa.

Veškeré citace z manifestu #AltWoke jsou ve vlastním překladu, u Xenofeministického manifestu jsem vycházel z jeho české verze v knize Mysl v terénu. Zájemci o xenofeminismus si mohou přečíst ještě dlouhý rozhovor s některými z autorek pro A2larm.