Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

V děcáku mi chyběla máma, chyběl mi táta. Nikam jsem nepatřil, říká trenér Radek Laci

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Radek Laci trénuje známé osobnosti, oblíbili si ho například herci Dejvického divadla. Je sebevědomý, drzý a tvrdohlavý. Před lety ale bylo všechno jinak. Když se narodil, skončil v kojeneckém ústavu. Jeho cesta pokračovala do dětského domova. Nikdy nepoznal své rodiče. A zažíval takovou šikanu, že ho to málem zlomilo. Dnes se soustředí hlavně na to, aby v sobě udržel radost, vášeň a píli.

Je to celoživotní stigma, být ten z dětského domova?

Celoživotní stigma to bezesporu je. Člověk se s tím vyrovnává celý život. Velkou roli tu hraje pohled společnosti, protože nás jako stigmatizované vnímá.

Vy sám tedy vnímáte, že vás lidi definují jako „toho z děcáku“?

Teď už to funguje tak, že si mě lidé prohlídnou, jaký vlastně jsem. Ale jsem pro ně v první řadě trenér, který už z toho děcáckého obrazu vystoupil. Vzal jsem za sebe odpovědnost a lidé mě rychle začali vnímat jinak. Ale dřív jsem zažíval jen situace, kdy na mě lidé kvůli děcáku hledali, v čem jsem něco míň. Vlastně se dá říct, že ve mně byla ublíženost. Teď už by to do mě nikdo neřekl, protože se z toho nějak neustále čistím a beru to jako signály, se kterými se mám vyrovnávat. Ale dřív… Třeba na vysoké i střední škole jsem zažíval blok s každým, kdo se dozvěděl, že jsem z děcáku.

Už od základní školy jste byl ten z dětského domova, a navíc Rom.

Přesně tak.

Když jsem četla a poslouchala rozhovory, které jste kdy dal, působil jste tak nad věcí, až mi to připadalo jako jakási obrana před světem.

Nemyslím, že bych se bránil před světem.

Zkusím to jinak. Myslíte si, že jste byl dítě, kterému chybělo mámino objetí, když jste ji vlastně ani neznal? Rovnou po narození jste byl v kojeneckém ústavu a pak jste žil v dětském domově. Rodiče jste nikdy nepoznal.

Když dítě řekne, že mu v děcáku nechyběla máma, tak lže. I mně stoprocentně chyběla máma. Chyběla mi máma, chyběl mi táta, kdokoli z rodiny, jakákoli forma identity. Chyběl mi bezpečný prostor, kam bych patřil. Nebo aspoň iluze toho bezpečného prostoru.

Není to tak, že bych byl nad věcí. Velmi tvrdě a realisticky jsem

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Z děcáku do života

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější