Notes: Trenky, králíci, zákeřná chobotnice a dudlíky v podobě atomových bomb

Už pár týdnů si kladu otázku: Copak asi koronavirus a všechny ty tance kolem něj udělaly s naší společností. Změnily náš hodnotový systém? Nebo je všechno při starém a virus nevirus, stále se místo do kostela chodíme v neděli modlit před výlohy nákupních center… Úplně přesnou odpověď přináší sociolog Martin Buchtík v rozhovoru, který s ním vedl Jan Tvrdoň. Zabýváme se trenkami a diplomkami o králících. Opravdové hrozby neřešíme, říká Buchtík.

V paměti mi utkvělo zejména toto: „Na rozdíl od Němců, Rusů nebo Američanů nemáme žádný národní příběh,“ říká sociolog, když se ho kolega Tvrdoň ptá, zda klopýtáme od voleb k volbám, nebo dohlédneme alespoň za dva rohy… „To je do značné míry dáno osobnostmi politických elit. Jsou to zpravidla dobří taktici, kteří vědí, co budou dělat v příštích 72 hodinách. Ale kde budeme za deset let, už tolik neřeší. Ono je to i zajímá, ale v tom shonu se k tomu nedostávají.“

Přesně to mne napadlo také. Že politici jsou vlastně někdy docela chytří lidé, kteří nemají čas, aby tu chytrost veřejně mohli projevit. A tak často působí jako pitomci, aniž za to mohou.

Druhá myšlenka sociologa Buchtíka, která mne nadchla, zní takto: „Často se mi stává, že mě zvou do diskusí a kladou mi otázku, že teď nějaký politik něco řekl, tak si pojďme říct, jaký to bude mít dopad na veřejné mínění. Odpověď je: žádný. Nula. Jednotlivé výroky a minikauzy nemají vůbec žádný dopad.“

Ulevilo se mi. Už jsme se bála, že vše vyřčené, vše co vypadne z úst našich politiků, zapůsobí stejně, jako když šlápnete na motýla. Důsledky sklidíte i za tisíc let… Znáte to. Minulost nás všechny dožene.

Tajemství klimatizovaných tramvají

Kolega Štěpán Vojtěch napsal o tom, zda je či není v době koronavirové škodlivá klimatizace v tramvajích a jiných stísněných prostorech. K čemu došel v článku „Klimatizace v tramvajích i ve vlacích běží. Dopravci se šíření nákazy neobávají“, neprozradím. Ale objev to je, to zase ano. Však se k tomu vyjadřují i slovutné světové kapacity ze Světové zdravotnické organizace (WHO) a Federace evropských asociací pro vytápění, ventilaci a klimatizaci (REHVA).

Každý, kdo cestuje MHD, by si tohle měl nejdřív nastudovat a teprve pak se v tramvaji či šalině nadechnout.

Viry ve školách

Učitelkou jsem nikdy být nechtěla, a když teď vidím, co je od září čeká, ve svém přesvědčení, že tahle profese není pro mne, jsem se jen utvrdila. Materiál ministerstva školství, kterým mají pedagogové vzdorovat koronavirové pandemii, má podle toho, co o něm ve svém článku píšou Dominika Píhová a Adéla Skoupá, dost mezer a nejasných, snad až bílých míst.

Učitelé tak mají například studovat nudle žáků a ty, kteří frknou častěji, než je bezpečné, je třeba ihned izolovat. Samotka nesmí být žádná temná kobka, ale místnost s oknem. A žák ještě dostane roušku.

Jak znám dnešní náctileté, bojím se, že třeba žák nebude chtít pokyn pedagoga splnit. Roušku si nevezme, do místnosti se zavřít nenechá a prskat viry bude kolem sebe dál. Pak ještě učitelce vynadá otec a maminka si na ni bude stěžovat řediteli. Brrr. Jenže tohle vlastně už s koronavirem nesouvisí. Ale s něčím úplně jiným. Snad i trochu s tím, o čem mluvil sociolog Buchtík.

Všechno, i roušky i zlobiví dorostenci i politici bez vize, je lepší než toto: komunistická propaganda v 50. letech minulého století. Na ochutnávku z knihy Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956 historičky Denisy Nečasové: Milada Horáková jako „zákeřná chobotnice“ nebo straničtí činitelé, ze kterých se vyklubali vlastizrádci, jako „potkani, jejichž světem je bahno a smradlavý hnilobný kal“. V článku od Jana Lukavce toho je víc.

Tohle chce pořádnou dávku zvrácené fantazie. I když, je to skoro v básnickém duchu.

Ale vůbec nejvíc se mi líbí Američané v podání komunistických propagandistů: „V amerických obchodech se běžně prodávají dudlíky v podobě atomových bomb. Již od útlého věku tak jsou děti vychovávány ke krvelačnosti a válečnému nasazení.“ Tak trochu jako by tomuto z oka vypadlo tvrzení ruských novinářů, kteří mezi východoukrajinským obyvatelstvem šíří zvěst, že EU je ovládána homosexuální židovskou lobby. Zřejmě jsou některé věci věčné.

Zítra v tištěném vydání:

– Mokřady ani panika sucho nevyřeší. Pak přijdou povodně
– Manuál ministerstva školám spíše jen radí
– Pražští policisté si stěžují na nespravedlivý postup při proplácení odměn
– Existují tři různé vzkazy příštím generacím, jež měly být vloženy do Mariánského sloupu. Který z nich tam skončí, nikdo neví
– Polovina všech oslů světa může brzy zmizet
– Rozhlas: Fotka s Vandasem pravidla neporušuje
– Komentář: O záludnostech kauzality při bádání o komunismu
– Skalův abstraktní průkopnický videoart
– Nejstarší hráč na světě chce kopat až do smrti

A ve světě?

Stále se neví, co se stane v Bělorusku. Na co bych si vsadila já, to radši neprozradím. Někdy to do Deníku N v příštích dnech napíšu.
I dnes se demonstrovalo jako o závod, a to skoro doslova. Demonstrovalo se za Lukašenka…

… i proti němu.

 

A tak to má být.