Deník N

Král Ruzyně aneb Mně těch migrošů bylo někdy líto, veliteli

Uprchlíci. Zdroj: Wikimedia Commons, Útěk do Egypta, Vittore Carpaccio (1465–1526), National Gallery of Art, Washington, D.C.
Uprchlíci. Zdroj: Wikimedia Commons, Útěk do Egypta, Vittore Carpaccio (1465–1526), National Gallery of Art, Washington, D.C.

Minipovídka Jaroslava Veise: Postfaktický vánoční příběh z roku 2028, který se možná opravdu přihodí.

Předpisově se napřímil, ruce sevřené v pěst přiložil k lampasům kalhot a zvučně se zahlásil: „Vrchní inspektor imigrační stráže Horák se dostavil na váš rozkaz, veliteli.“

„Zdravíčko,“ odpověděl ležérně plukovník imigrační stráže Klein. Hlavu od displeje na stole nezvedl. Za zády měl prosklenou stěnu nabízející pohled na rozlehlou plochu letiště. Přes vysoký ocas přestárlého Airbusu Smartwings, právě sosajícího nástupním rukávem pendlery do Frankfurtu, bylo vidět, jak na východní dráhu dosedá Boeing 777, verze Popular v barvách Shandong Airlines. Podle času nejspíš linka CDG 327 z Jinanu s mezipřistáním v Péšávaru. Což znamená, že mašina je plná až po okraj, 400 lidí, z toho třetina potenciálních migrošů.

Klein pořád čuměl na displej před sebou. Vlezlé ticho slabounce rušila ještě vlezlejší koleda z příletové haly B, kterou od služebního koridoru oddělovala jen hustá mříž. Půjdem spolu do Betléma, dudlaj, dudlaj, dudlaj dá! Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébáti…

Ticho se vleklo nesnesitelně. Ježíška panáčka vystřídali Valaši při betlémské salaši.

Horák se zoufale zadíval na stopalcový displej Huawei v zlatém rámu na stěně vedle plukovníkova stolu. Symetricky zavěšen do středu neprůstřelné plochy OLED panelu tam byl portrét prezidenta Jaromíra Soukupa. Ajťák vizážista prezidentovi každý den měnil košili a kravatu, někdy ho i učesal. Jednou mu nechal na počest návštěvy saúdského krále Muhammada bin Salmána přesně o půlnoci narůst nepěstěný islámský vous a jindy, když byla vyhlášena akce „Box do škol“, zdobil prezident úřední místnosti a školní třídy ve svých oblíbených šestnáctiuncových boxerských rukavicích Everlast před bradou. Teď před ním trčel adventní věnec, na němž digitálně hořela už čtvrtá svíčka.

Kde jsou ty časy, kdy pod Zemanovým portrétem visel Václav Klaus a pod ním Havel, Husák atakdál ke Gottwaldovi a Háchovi, až k tatíčkovi TGM, povzdechl si v duchu Horák. Žádný ústav paměti národa nikdo nepotřeboval, byl v každé úřední místnosti, stačilo sundat rám a odloupnout papundekl vzadu.

Klein konečně zvedl hlavu a zahleděl se vodovýma očima na inspektora. „Čau, Horák,“ zopakoval pozdrav. „Jestlipak víte, proč jste tady?“

Vykačka rovná se potenciální průser, analyzoval si Horák a řekl: „Nevím, veliteli.“

„Nebojte se, motivační pohovor. Jednou za čas ho musím provést s každým, to je předpis. A o vás jsem už dlouho neslyšel. Vidím jen vaši hlavu za šaltrem, když jdu kolem. A když si vás dám na kameru, vidím, jak čipujete. Vás to čipování baví, chlape, to se pozná. Ale jinak nevím vůbec nic. Povězte mi o tom něco.“

Když Horák nastoupil k migračce, Klein už byl šéfem směny. Jen o pár měsíců později povýšil do velitelské kanceláře. Byli spolu párkrát na pivu a na bowlingu, ale s Kleinovým povýšením zůstalo z povrchního kamarádství jen tykání. Tedy s úředními výjimkami, jako je právě tahle. Jen pořád nevěděl, o co Kleinovi jde.

„A co jako… v práci, nebo doma… Nebo jaký mám koníčky? Pořád mě ten bowling baví, veliteli. Možná kdybyste zase s náma zašel…“

Klein zakroutil pravačkou. „Do soukromí se vám plést nebudu, Horák. Jak se vám líbí v práci? Popište mi svůj obyčejný pracovní den.“

„To přece znáte veliteli.“

„Už jsem to zapomněl.“

Horák se odevzdaně nadechl a začal: „To záleží na šaltru, u kterýho jsem. Když je to Schengen, je to brnkačka. Lidi projdou rámem, kdo nemá něco v pořádku, tak mu sklapnou klepeta kolem pasu a posunou mi ho k šaltru. Ukáže pas, a když se to vysvětlí, klepeta mu otevřu a pošlu ho dál. Když ne, klepeta ho šoupnou k filtru mezi migroše. Takhle je to jednoduchý“.

Službu ve filtru neměl Horák moc rád, a kdykoli to šlo, vyhnul se jí, i když za ni byl stoprocentní příplatek. Byl to nápor na uši, na pozornost, na nervy, na všechno. Odmítnutí migroši se snažili ukecávat, budit soucit, vyhrožovat násilím i sebevraždou a někdy se i na místě do suicidálního díla pustili. Horák zažil paštunskou matku s houfem dětí, která

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější