Lituju toho, že jsem z dětského domova utekla za přítelem. Nestál za to, nedokončila jsem kvůli němu učňák, říká Eva Zralá
Její první vzpomínkou v životě je hodně dětí, spousta pokojů a obrovská budova. Tříletá Evička Zralá se právě dostala do dětského domova. Do té doby sedávala s bratrem a sestrou před hospodou. Děti neměly klíče od bytu a musely čekat, až rodiče budou mít dost. Dělo se tak často a za každého počasí. Dnes je Evě Zralé jedenatřicet let. Vídá se jen s bratrem, o rodičích neví nic. Tedy o mámě neví nic. Táta už prý ‚možná není, protože už dlouho neměl záznam‘.
Evo, je vám jednatřicet let a do svých tří let jste žila s rodiči. Pamatujete si něco z té doby?
Vůbec nic. Vím jenom to, co mi vyprávěl brácha. Mně byly tři, jemu bylo sedm a ségře taky sedm. Máma s tátou vždycky seděli v hospodě a chlastali a nás nechávali venku čekat. Bez klíčů a za každého počasí.
V těch třech letech jste šla rovnou do dětského domova. Co vám z toho prvního období v ústavu naskočí jako první?
Hodně dětí. Obrovská budova. Hodně pokojů. To bylo první, co jsem tak nějak zahlédla a zapamatovala si.
A tety.
Ano. Spousta dospělých a hodně dětí.
Je tahle vzpomínka, respektive ten pocit z ní hodně nepříjemný?
Nevěděla jsem, kam jdu, do čeho jdu, co mě čeká.
Samozřejmě se do vás neumím vžít, ale vnímala jste jako aspoň malou úlevu, že váš život dostal nějaký řád? A třeba i to, že se už nebojíte a nesedíte sama na ulici?
Když mně se po mámě