Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Lituju toho, že jsem z dětského domova utekla za přítelem. Nestál za to, nedokončila jsem kvůli němu učňák, říká Eva Zralá

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Její první vzpomínkou v životě je hodně dětí, spousta pokojů a obrovská budova. Tříletá Evička Zralá se právě dostala do dětského domova. Do té doby sedávala s bratrem a sestrou před hospodou. Děti neměly klíče od bytu a musely čekat, až rodiče budou mít dost. Dělo se tak často a za každého počasí. Dnes je Evě Zralé jedenatřicet let. Vídá se jen s bratrem, o rodičích neví nic. Tedy o mámě neví nic. Táta už prý ‚možná není, protože už dlouho neměl záznam‘.

Evo, je vám jednatřicet let a do svých tří let jste žila s rodiči. Pamatujete si něco z té doby?

Vůbec nic. Vím jenom to, co mi vyprávěl brácha. Mně byly tři, jemu bylo sedm a ségře taky sedm. Máma s tátou vždycky seděli v hospodě a chlastali a nás nechávali venku čekat. Bez klíčů a za každého počasí.

V těch třech letech jste šla rovnou do dětského domova. Co vám z toho prvního období v ústavu naskočí jako první?

Hodně dětí. Obrovská budova. Hodně pokojů. To bylo první, co jsem tak nějak zahlédla a zapamatovala si.

A tety.

Ano. Spousta dospělých a hodně dětí.

Je tahle vzpomínka, respektive ten pocit z ní hodně nepříjemný?

Nevěděla jsem, kam jdu, do čeho jdu, co mě čeká.

Eva na karnevalu v dětském domově. Foto: archiv Evy Zralé

Samozřejmě se do vás neumím vžít, ale vnímala jste jako aspoň malou úlevu, že váš život dostal nějaký řád? A třeba i to, že se už nebojíte a nesedíte sama na ulici?

Když mně se po mámě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Z děcáku do života

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější