Skokovský deník: Stopy poutníků, zázraky a madona na rameni
Té stezce říkají Skokovská, podle místa, kam vede. Šel jsem po ní tři dny prožít týden pozdního léta v koutě západních Čech, kde si lidé vyprávějí o zázračném obrazu v kostele uprostřed lesů. Příběhu slavného poutního místa Skoky je tři sta let; jak bude pokračovat, je ale ve hvězdách, kterých je na zdejší černočerné obloze plno.
Toužimský pekař Albrecht se toho večera modlil, jak jen uměl. Do polí kolem řemeslnického západočeského města bušily kroupy, i manželka slíbila obětovat dvě svíce po patnácti krejcarech, jen když Panna Marie úrodu uchrání.
„Když jsme po bouři s lucernou vyšli na pole, bylo nezasažené, na rozdíl od okolních,“ líčil Albrecht dvěma mužům, kteří přijeli z pražského arcibiskupství pátrat, co je pravdy na zkazkách o zázračné „skokovské madoně“.
Písařovo pero udělalo na lejstru s letopočtem 1732 poslední tah a Maxmilián Wietrowski a Johannes Gallasch se na sebe podívali. Bezmála dvě desítky příběhů, které tu vyslechli, si byly podobné jako vejce vejci.
Vzpomněl jsem si na ten příběh u Toužimi, mezi poli, která mohla klidně patřit Albrechtovi. Lidé, s nimiž jsem po vzoru dávných poutníků šel stezkou do Skoků, zůstali za mnou a já osaměl. Obloha jako malovaná, červencové slunce, zlátnoucí klasy, zářivé vlčí máky, hlasitý zpěv ptáků… Svět tam byl v pořádku a ze mě padaly všednodenní chmury.
Následujícího rána jsem obraz madony, k níž kdysi Albrecht upínal své modlitby, zavěsil na rameno. Poutní sezonu ve skokovském kostele symbolicky zahajují lidé, kteří z tepelského kláštera tři dny putují po stezce do Skoků s důkladně zabaleným obrazem, kolem něhož se skokovský příběh točí.
Teď tiše spočívá na rozbitém bočním oltáři, vitráží k němu sahají paprsky podvečerního slunce. Tančí v nich smítka prachu.
Slib zbožného sedláka Adama
Přetočte kalendář tři sta let zpátky. Je rok 1717 a v rakouské říši rozkvétá mariánský kult. Strašidlo turecké rozpínavosti už neobchází kolem Vídně, ale
