Moje knihy roku – Petra Procházková. Redaktoři Deníku N vybírají nejlepší knihy, které letos četli
Konec roku je příležitostí k ohlédnutí za čtenářskými zážitky i ke knižním tipům pro ostatní. Redakce Deníku N pro vás na každý adventní den připravila tipy od našich redaktorů a redaktorek.
„V deváté třídě jsem byl pod vlivem různých filmů a knih, a tak se ve mně probudila touha pracovat v KGB.“ Svěřil se Vladimir Putin jednomu ze svých životopisců. U dospívajícího chlapce je to sen celkem pochopitelný. Zvláště, je-li odkojen seriály, kde rozvědčíci rozhodují výsledky válečných tažení, zachraňují celé národy a za vzor mu je otec sloužící sovětské NKVD. Že někomu vydrží tahle obsese i ve zralém věku, ovšem taky o něčem důležitém vypovídá.
Také já mám jednu obsesi. Poprvé se k ní veřejně přiznávám, protože není zbytí. Když jsem měla vybrat nějaké oblíbené čtivo, které jsem dokázala během uplynulého roku vstřebat, přeběhl mi mráz po zádech. Doufala jsem, že se blýsknu něčím nečekaným. Jenže! Zjišťuji, že namísto románů, kde má láska alespoň vedlejší roli, nebo napínavých detektivek, ulehám téměř dnes a denně do postele s tímto podivným mužikem, kterého se půlka světa bojí a půlka mu propadla tak, jak je možné propadnout snad jen hazardu: bezhlavě, nekriticky a s fanatismem vlastním davům.
Máša Gessenová: Muž bez tváře
Muž bez tváře, neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina – tak se jmenuje jedna ze tří knih, které mne jako čtenáře letos dostaly. Všechny tři jsou o zemích ležících na východ od nás, všechny tři napsali lidé, se kterými se osobně znám, a všechny tři jsou výjimečné. Každá ve svém oboru.
Životopis Putina je dnes už v Rusku skoro samostatný žánr. Když moje kolegyně Máša Gessenová začala sázet na papír fakta o dětství, jinošství a zralé dospělosti Vladimira Vladimiroviče, napadlo mne, zda to nebude už nuda, opakování mnohokrát řečeného, nebo jen další nenávistný pamflet aktivistické novinářky. Navíc holky židovského původu a lesby k tomu, což je kombinace, kterou tradiční Rusko v době Putina, stejně jako v dobách předešlých, opravdu nemusí.
Mášu jsem krutě podcenila. Každopádně její pokus o průnik do duše člověka, o kterém mnozí pochybují, že vůbec nějakou má, je to nejlepší, co jsem o charakteru a počinech ruského vůdce četla.
Chvílemi je to i drama. Třeba když se autorka ponoří do osudu rodiny Putinových v době, kdy se malý Voloďa stárnoucím rodičům narodil. Nebyla to vůbec žádná idyla, spíš naopak. A pakliže věříme tomu, že první roky života zásadně formují osobnost, jsou současné pohnutky ruského prezidenta mnohem jasnější.
Jeho otec Vladimir byl za 2. světové války zařazen do tzv. záškodnických oddílů, které patřily do systému NKVD (sovětské ministerstvo pro vnitřní bezpečnost). Měl škodit v týlu nepřítele. „Jejich poslání bylo doslova sebevražedné,“ píše Gessenová. A já si to představuju v živých barvách: protože z těchto jednotek přežilo válku jen kolem 15 procent jejich příslušníků, muselo jít o operace ve stylu harakiri. Jednou bylo osmadvacet vojáků vysazeno v lese hluboko za frontou, 150 kilometrů od Leningradu. Povedlo se jim
